Drahanská vrchovina nemůže nabídnout tulipánově svůdnou krajinu, pyšnou pompézními přírodními krásami. Území Drahanské vrchoviny je sice sličné, nicméně je to krása skromně sedmikrásková. Tiché lesní paloučky, horské bystřiny, skrytá zalesněná zákoutí, přírodní scenérie...
V roce 1992 jsem vydala vlastním nákladem publikaci SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY, z které jsem věnovala 10% z celkového prodeje tělesně a mentálně postiženým dětem a mládeži v našem regionu...
ÚVOD
Jak rádi se vracíme do kraje, v němž jsme prožili své dětství a mládí anebo tam už zestárli. Všichni starší jsou zde pro nás "tetičkami a strýčky" a svým krásným horáckým nářečím nás vítají a srdečně zvou:
"Tož vitáme Vás ho nás doma, pojďte chvilko pobet k nám všeci - mladi aji ti starši..."
A o to víc tato milá místa musíme milovat. Jak nádherně nám v této krajině zní v mysli slova:
"Moravěnko, drahá máti,
Ty jsi krásná Boží zem.
Jak Tě nemá milovati,
komu Ty jsi domovem..."
V této publikaci jsem zachytila vzpomínky od 50tých do 90tých let minulého století. Bylo v ní moje vyznání lásky k rodnému kraji. Jednu ústřední postavu jsem nechala mluvit horáckým nářečím a v publikaci se snažila zachytit všechny zvyky, obyčeje během tehdejší doby i období, jak se život měnil...
Od té doby už uplynulo 25 let, já jsem navštívila mnoho krásných míst, obdivovala přírodní památky tak jako historické stavby, poznala jsem spousty jiných dobrých lidiček, jejich zvyky a obyčeje i ochutnala stravu All inclusive.
Ale tu dobu do 24 let, kterou jsem prožila ve své rodné vesničce, nic nepřekonalo. V publikaci jsem se snažila své vzpomínky psát jen ty hezké, spíše je přikrašlovala, naopak ty špatné vynechala a snad i úplně vymazala.
Víte, každý z nás vzpomíná na své dětství jako na nejkrásnější. Pro mne to byly ty nejobyčejnější vzpomínky na to, jak jsme chodili bosí, jedli šťovík, slézové kuličky, domů jsme nosili plné konvičky vońavých lesních jahod, nůše kuřátek /houby/, lezli po stromech a trhali třešně i jiné ovoce, k jídlu byl chléb se sádlem a na večeři jsme mívali většinou horké brambory se solí a mlékem, večer nás hlavně v zimě čekaly na spaní studené duchny. Doma byla veliká kuchyň s pecí, kde se jednou za týden ve velkém pekl chleba, jinak jsme se na ní jako malé děti sušily a vyhřívaly - v kamenci byla stále teplá voda, venku suchý WC. Pomáhali jsme rodičům během roku při všech polních pracích i při práci ve chlévech. Na podzim jsem chodila pást krávy - vždy pod bundou jsem měla schovanou knížku. Na pastvě na blízkém keři jsem si natrhala zralé šípky a krátila si čas při čtení a pastvě jejich žvýkáním, chuť šípků mi připadala tehdy jako mana...
Ve třídách na základní škole nás bylo hodně, ale učitelé a hlavně rodina se s námi nemazlila, dala nám mantinely - a i za to dík...
Jako úvodní obrázek jsem vložila fotografii našeho protivanovského kostelíčku, kam jsem moc ráda chodívala a v dětství si nejvíc přála, abych mohla být jednou farářkou - stát na kazatelně a promlouvat k lidem - i když jsem věděla, že se mi to nemůže podařit - byla jsem přece dívenka. To jsem ještě netušila, že v evangelické církvi mají i farářky...
Přestože mám prochozené téměř všechny vesničky Drahanské vrchoviny, dávám odkaz jen na tu moji rodnou www.protivanov.com a dnes, protože již mnoho let žiji v Boskovicích, i na ně www.boskovice.cz.
Ale dobře vím, že ať přijdu kamkoliv - vždy budu mít ty nejkrásnější a nejšťastnější vzpomínky s sebou, a to nejen na ten můj milý kraj, ale i na všechny svoje drahé příbuzné, rozvětvenou rodinu, sousedy a všechny dobré lidi, kteří žijí nebo už odpočívají na hřbitově...
Krásné vzpomínky jsou přece rájem, z kterého nemůžeme být vyhnáni. A když se nám podaří všechny ty špatné vzpomínky na mnohé rány osudu, které člověka potkaly a určitě ještě potkají, zahnat - tak můžeme být přece těmi nejšťastnějšími lidmi...
