Vincek Rendl je Komouš lesní. Je to expert na lesní pych, zajištěný legitimací člena KSČ. Lesní pych nepáchá sám, ale ve spojení se skupinou osob, lesních Mušketýrů. Další dva spojenci jsou ti správní lesní muži. Rudolf Novák se jako stolař živí všelijak. Manželku ulovil coby voják na Podkarpatské Rusi. Paní Nováková se nikdy nenaučila česky. Jakmile mluvila o ceně pomerančů říkala pinízi a noranče. Mají jediného syna. Je to člověk svobodomyslný a pozdější recidivista pro porušení zákona o příživnictví. Ruda je původem odněkud z Čech a do smrti se nezbavil českého akcentu. Když přinesl na rameni suchárek, vždy tento výkon komentoval:,,Jářku mámo, to jsem dnes přines vejplatu!“ Návrat ztraceného syna, kterého vždycky zmlátil, komentoval slovy:,,Přines odněkud koledu a upad s ní na ledu!“
Třetím do party je stolařský mistr Honza Netopil. Je to klasa ve svém oboru. Bydlí naproti koloniálu Štefinky Rendlové. Obě rodiny spolu kamarádí. Honza Netopil se nikdy nehádá. Jakoukoliv rozepři rozhrábne lakonickým:,,Je recht!“ Je to ale člověk prudký a nesnáší skotačení rojzjívených dítek přej jeho domem. Jsou tam totiž uloženy velké kameny, připravené k renovaci silnice. Omladina zvící dvaceti dětí, zvykla si skotačit právě na těchto kamenech. Jakmile zábava kulminuje a řev dítek překročí hladinu povolených decibelů, vyletí ze dveří jedovatý dědek Netopil. Řve jako tur:,,Kde mám ten kameň? Jak vás některýho chytnu, zmačknu a vystříkne jen trochu zelené sračky jako z ponravy!“
Zatímco Ruda Novák je stolař ,,na baterky“, má na rukou všechny prsty. Honza Netopil je ,,pan“ stolař a má na obou rukou v prstech manko. Jednou na jeho úkor drastický komik Vincek Rendl utrousil vtip. Pravil:,,Honzo, ty když si poručíš dvě piva zvednutýma prstama, tak ti nějaký blbec přinese jedno pivo malý a jedno velký!“ Honza měl totiž jeden prst do půlky amputován.
Tihle tři mušketýři chodili do lesa za každého počasí. Takové kamarádství se už nenosí. Rudovi pomohli postavit celoročně obývanou dřevěnou chatu. Byla to stavebnice a všichni tři se motali kolem stavby po celou dobu budování. Dřevěné oplocení svorně zajistili a vybudovali prostřednictvím lesního pychu.
Stejně jako slavní mušketýři od Dumase byli vlastně čtyři, tak stejný počet byl zprvu i u mušketýrů lesních. Hozna Netopil má bratra. Kupodivu si oba bratři nejsou vůbec podobni. Zatímco Honza je chlap jako hora a robustní chasník, bratr František je subtilní drobný človíček. Frantík se ale třem kamarádům odcizil. Ti zalévají v lese houby, mapují místa se suchárky a studují únikové cesty. Fanouš ovšem létá s lupou a síťkou na motýly. Klečívá v trávě a rozplývá se nad krásou křídel Otakárka fenyklového. Poletuje lesem jako bratránek Benedikt v nějaké Verneovce. Pragmatičtí lesní pytláci jeho počínání sledují s odporem. Začínají mu říkat hanlivě Broučkař. Mušketýři si časem ušetří na dvoukolové vozíky s gumovými koly a František na mikroskop! Kamarádi promyslí racionální ukládání dřeva a vyřeší způsob brzdění. František mezitím ovládne způsob preparování hmyzu. Soukromou pílí to vyučený krejčí dotáhne až na funkci profesionálního preparátora ve výzkumném ústavu v Brně.
Fanoušek Rendl mezitím vyrostl ve statného chasníka. Zprvu jej chtěl otec plynule zařadit jako dorostence do légie mušketýrů. Kluk měl ovšem řadu jiných zájmů a dával to otci najevo. Otec Vincenc správně usoudil, že lásku nelze naordinovat. Fanoušek sice nebude Mičurinem, ani nadlesním, musí však pomáhat nosit suchárky z lesa. Starý pytlák se musí postarat o dorost – a šmytec!
Nastává kouzelná doba učení. Fanoušek je zprvu brán jako zácvikář a hlídka. Otec učí dorostence podříznout strom tak, aby se nezachytil ve větvích. Mistr vytipuje suchou borovici. Dvoumužnou pilou ji pak oba skolí. Vincek na zemi rozřeže borovici na kusy. To změří délkou pilky. Nastává pochod k domovu. Učitel si dá vždy na rameno oddenek, ten nejtěžší spodní kus. Fanoušek si dá na rameno kus o poznání lehčí. Zbylé kusy pytlák zahrabe do listí. Budou se do skrýše ještě několikrát vracet. Od místa pychu vedou probádané stezky. Vincek jde vždy jako první. Nezastavuje. Když je třeba ulevit namáhanému rameni, tu nosič skloní hlavu a překulí přes ohnutý týl břemeno na druhé rameno. To druhý pytlák, Fanoušek, nedovede. A tak učitel už dávno sedí na pokraji lesa a laská pohledem krajinu. Činí tak v době, kdy se lesem ještě plouží mravenec s vajíčkem na rameni. Tento mladý pytlák neustále odpočívá. Nadává na Vincka i život a uvažuje o vraždě a následující sebevraždě.
Konečně je martýrium u konce. Starý Vincek sedí opřen o kmen borovice a mezi zuby drtí stéblo trávy.
,,Tady ten kus necháš, já to večer odnesu domů. I když můžeme domů po poli a nikdo nás neuvidí, náhoda je blbec. Jako student nemáš zapotřebí nějakou ostudu. Mne chrání komunistická legitimace!“
Fanoušek ovšem nepadl daleko od otcovského stromu. Otec jednou likvidoval v hustém porostu suchý modřín. Syn v tomto případě působil jako ostraha. Z křovin se ozývá říz,říz!
To pracuje otcova zlodějská pilka. Najednou se z chodníku ozve: ,,Dobrý den pane Koutný. Jak se pořád máte?“ Rachot pilky ustal. Nastalo hrobové ticho. Pak se rozhrne křoví a vynoří se rozcuchaná hlava.,,Tak co Francl, už je ten hajný pryč?“,,Kdo, tady nikdo nebyl, to bylo jenom cvičně!“ Příští půlhodinu vítězí v běhu po lese mladý Fanoušek. Otec Vincenc byl spíše kůň do potahu a Fanoušek měl lepší práci nohou.
Kolikrát se také stalo, že otcem zahrabané kusy ze skrýše prostě zmizely. To potom Vncek poletuje bezradně po lese a nadává na kurvy zlodějský.
Tři mušketýři se modernizují. Každý má zbrusu novou, gumovými koly osazenou rikšu. To už je jiná. Do kopce se jede s prázdnou, dolů z naloženou. Technologický postup odvozu je vymakán do posledního detailu. Naloženou rikšu je třeba otočit a opatřit dlouhým kusem jako ojetem. Vozík se naloží, dřevo se opáše lanem a jede se domů. Při jízdě s kopce se oj prostě zvedne a konce naložených kmenů působí jako spolehlivá brzda.
Čas plynul. Tři mušketýři chodí spolu na houby, vozí z lesa dřevo, v lese tráví každou volnou chvilku.
Fanoušek se mezitím vrátil z vojny. Kupodivu si vzal otcovu výuku k srdci. Oprášil vozík a využil starých zkušeností. Stal se důstojným následníkem otce. Dosáhl jisté zručnosti. Byl z něj kvalitní houbař i pytlák.
Parta mušketýrů se rozpadla. S otcem Vinckem to začalo jít zdravotně s kopce. Začal se ztrácet před očima. Sedával na zahradě a vlhkýma očima pozoroval tři sta metrů vzdálený les. Měl nemocné srdce a nepomohly ani Poděbrady.
Jednou takhle Vincek sedí na zahradě. Fanoušek odjíždí právě s vozíkem na lup. Doba se změnila. Hajní už pytláky nepronásledují. Jsou rádi, že jim někdo čistí les od suchého dříví. Otec mladého vyprovází pohledem a je rád, že jablko nepadlo daleko od stromu. Je mu jako starému orlovi, sledujícím odlet mláděte na lov z rodného hnízda. Leť ptáku, leť.
Fanoušek v lese má už naloženo. Vydává se k domovu. Naložený vozík nechává však stát u lesa. Zamaskuje jej jako kanón v palebném postavení. Loudá se pomalu k rodné zahradě. Otec Vincenc všechno pozoruje značně rozrušen. Syn otevírá pomalu železnou branku. Tváří se zkroušeně s výrazem beznaděje. Otec mu visí na rtech.
Syn praví: ,,Přišel na mne hajný a sebral mi sekyru!“
Otec zalapal po dechu, chytil se za nemocné srdce a začínal měnit barvu. Fanoušek si uvědomil, že hrubě přestřelil. Došlo mu, že před ním už nesedí drastický komik, ale těžce nemocný člověk.
,,Ale tati, nic se nestalo, vozík mi nikdo nesebral. Stojí zamaskovaný u lesa. To bylo jenom cvičně!“
A tu se starý pytlák smutně usmál.
Určitě mu přišlo líto, že mladého vtipálka už nemůže honit po lese!