Skrývá se v mouratém kožíšku
za zeleně žlutými kukadly
a nikdy nespí v pelíšku,
když sny ji náhle přepadly.
Nejradši spinká v krabici
či páníčkovi na klíně
a návštěvy se stranící
schová se k svetrům do skříně.
Chtěli jsme domů zvířátko,
já odmítla jsem andulku;
tak jsme se shodli zakrátko,
vzít si kočičku z útulku.
Kočička je to domácí,
nebyla nikdy v přírodě.
A vůbec není chovací,
přesto se zdá být v pohodě.
Zato je hodně mazlivá,
nechá se hladit na bříšku;
šeptám jí slůvka hřejivá,
když šátrám jí prsty v kožíšku.
A stále je nám nablízku,
neboť samotu těžce nese.
Tak jsem jí dala otázku,
zda její tatík nebyl pejsek.
Každý den s námi posnídá,
sedíc na zemi u stolu.
Nejraději si šunku dá,
šťastná, že jsme tak pospolu.
Odmítá suché granulky,
má ráda šťavnaté kapsičky;
mističku plnou do půlky
vyprázdní během chviličky.
A taky si dá travičku -
tu speciální kočičí.
Šikovně nahne hlavičku,
když na stéblo si políčí.
Je veselá a roztomilá
a jako malý rarášek
u všeho vždy by ráda byla,
když nahlíží nám do tašek.
Ve chvíli náhlé nesnáze
zděšeně kulí očička,
když v běhu na hladké podlaze
to klouže jejím nožičkám.
Něžně mi očuchá ráno tvář
a dá mi na nos pusinku,
lehne si ke mně na polštář,
usne za malou chvilinku.
Na měkké dece se vyhřívá,
když na ni svítí sluníčko;
někdy si přitom zazívá,
nebo si schrupne maličko.
Čumáčkem v tričku ňuchá si,
které je cítit naším potem;
nedbajíc na naše ohlasy
celá se zachumlá do něj poté.
Z balkonu ráda se zakouká
na dění v ulici, po ptáčku;
když vítr ale zafouká,
do bytu bere zpátečku.
Čiší z ní radost ze života,
je živý balzám na duši
a pryč je její nejistota,
když lásku naši vytuší.
Něha teď váží tři a půl,
už pět let není malinká.
Ten tvoreček nám s city hnul:
něha má jméno Bišinka.
