Šedesátiletá učitelka Jana je vdova a má dlouholetého kamaráda, také vdovce, souseda z chatové osady. Chodí spolu občas na pivo, sem tam jeden druhého pozve na zahrádku na opékání buřtů. Ze všech stran slyší: Jste ideální pár, dejte se dohromady, na co čekáš? On slyší totéž. Přesto oba vědí, že partnerství nikdy nevytvoří. „Nemiluju ho, necítím žádné jiskření, jsme prostě kamarádi,“ říká Jana. Její dcera jí na to odpovídá: „Mami, neblázni, jaké chceš v šedesáti cítit jiskření? V tom věku se už vztah tvoří rozumem.“ Která z nich má pravdu?
Mohou za to hormony
Nad záhadou, proč se do sebe dva lidé zamilují a jiní ne, bádají týmy vědců. Ano, láska se přesunula z básnických sbírek do laboratoří. Vědci už dokážou popsat, co se děje v lidském těle, když je člověk zamilovaný. „Láska má svá stadia, jednotlivé fáze zamilovanosti a jejich podkladem jsou biologické děje v organismu,“ říká endokrinolog Luboslav Stárka. „V každé fázi se uvolňují jiné hormony. V té první stoupají či klesají hormony, které jsou zaznamenávány při stresu. První fáze lásky rovná se stres a také návykovost. Ty emoce jsou srovnatelné se závislostí na hře na automatech," vysvětluje.
Proto, když potkáme toho pravého či tu pravou, máme pocit, že se musíme brzy a často zase vidět. Toužíme po sobě. V dalších fázích se však vyplavují hormony, které vyvolávají pocit štěstí a klidu, nakonec nastupuje do akce hormon oxytocin, který vyvolává pocit, že máme o někoho pečovat, tedy vychovávat dítě.
Podobně jako u mladých párů, hormony ovlivňují i naše seznamování se ve vyšším věku. Ta první fáze, kdy jsme ovlivněni stresem, je stejná. Proto se tak těžko slučuje cit s rozumem. Když po někom netoužíme, můžeme si stokrát říkat, že je slušný, hodný, že by s ním byl třeba život příjemný, ale prostě nic takového necítíme.
Vědec Anthony Walsh, který se výzkumem zamilovanosti zabývá, popsal v časopise Nature i to, proč se nám zdá, že se zamilovaní lidé často přihlouple usmívají. Prý je za tím hormon fenyletylamin, který člověka v první fázi zamilovanosti ovládá tak, že prožívá podobné stavy euforie, jako když si dá nějakou drogu.
Nemohla jsem si pomoct
Psychologové se shodují, že ačkoli ve vyšším věku přistupujeme k lásce zodpovědněji, jinými slovy: než si s někým začneme, zapojíme více rozum, než tomu bylo ve dvaceti, přesto se však řádění hormonů neubráníme, když přijdeme na toho pravého nebo tu pravou. Svědčí o tom následující příběh.
Sedmapadesátiletá paní se v lázních seznámila se šarmantním padesátníkem. A stalo se něco, čemu by nevěřila, že se stát může. Zamilovala se, jako by jí bylo osmnáct. S mužem se scházela dalšího půl roku, pak vše oznámila svému manželovi, se kterým byla přes třicet let. Reagoval slovy: Rozvaž si to, nechám ti čas na rozmyšlenou. Její dva synové s ní přestali mluvit, měli za to, že se máma prostě na stará kolena zbláznila. „Nemohla jsem si pomoct,“ vysvětluje dotyčná. „Najednou jsem prožívala pocity, které jsem neznala. Byla jsem veselá, usmívala jsem se. Vím, že jsem okolí musela připadat jako blázen, ale já byla šťastná a stálo to za to.“
Rozbila sice rodinu a vztah s jejím novým partnerem po dvou letech skončil. K synům těžko hledá cestu zpátky. Pořád ji za to odsuzují. Její muž mezitím zemřel. „Možná jsem mohla stárnout v klidu, ale já ještě něco pěkného prožila a nelituju,“ tvrdí.
„Věda je tak daleko, že jednou třeba bude možno ordinovat hormony proti nešťastné lásce,“ říká endokrinolog Luboslav Stárka. „Zároveň ale lásku těžko můžeme zkoumat jako funkci těla podobnou řeči, pohybu či dýchání, protože se jedná o jiný proces. A i když se nám zdá, že si věda umí poradit s vysvětlením jejich jednotlivých stádií, asi zůstane záhadou, proč tyto děje v nás nastartuje jeden jediný nebo jedna jediná mezi tím obrovských množstvím jiných lidí,“ míní.
Takže, pokud se někomu třeba i ve vyšším věku stane, že se najednou cítí jako zamilovaný
puberťák, není to nic, za co se je třeba stydět. Mohou za to hormony. A je jen na nás, nakolik do boje proti nim zapojíme rozum a zkušenosti.