Vdala jsem se ze Slezska do západních Čech, bylo mi 19 a připálila jsem i vodu na čaj. U nás doma se knedlíky nevařily, maximálně ke kapustě rozpeky, a když bylo ovoce, tak blbouny (kynuté knedlíky vařené v páře). Když jsem se stěhovala za manželem, dostala jsem od kolegů na Jednotě normy teplé a studené kuchyně, abych – coby manželka, uměla i něco uvařit. (Ovšem normy byly na 100 porcí, tak se muselo počítat a někdy to dopadalo humorně).
V té době jsem uměla jakž takž udělat francouzské brambory, ale ty se nedaly jíst pořád a manžel – omáčkovej – vyžadoval knedlíky. V týdnu jsem to vyřešila tak, že jsem nosila domů obědy ze závodní jídelny, o víkendech to bylo horší. Ženský z kanceláře mi radily, co a jak uvařit, když viděly, jaké jsem kopyto. Bydleli jsme ve vesnici v takové statkové kolonii, říkalo se tam "Na Šenau", a tak, když jsem kráčela po cestě do naší hájenky (manžel byl lesník), tak jsem obvykle slyšela: „Tak co, hajná, co bude v neděli k obědu?“. Nebyli to jenom šťourové, ale i pomocníci. Houskové knedlíky mě naučila vařit sousedovic čtrnáctiletá holka (moje první pokusy byly spíš tenisáky, kterými kdyby člověk praštil o zem, tak přeskočí barák, jak tvrdil manžel), bramborové vedoucí závodní jídelny a svíčkovou snad všichni zainteresovaní. Suroviny jsou pokaždé stejné, ale výsledek pokaždé jiný – lepší a lepší. Ale lásku k vaření jsem získala až od maminky své kamarádky, ke které jsme občas zavítali do Prahy na víkendy.
Měli velkou kuchyni, kde jsme si posedali kolem stolu a paní Zdenča vařila a povídala s náma. Neunikl mi jediný její pohyb a co nejvíc, i v pokročilém věku, kdy už kuchařky měří všechno od oka – ona vážila. Jídla to byla vždycky krásně upravená a velice chutná, byla ráda, že projevuju zájem, a tak mi prozradila všelijaké vychytávky a fígle. Tam jsem poprvé jedla "kuře ala bažant" s vídeňským knedlíkem a špenátem a také viděla, jak na to. Doma jsem nesnášela pečeného králíka (pekl se obvykle s bůčkem, aby jej promastil), vždycky mi připadal suchý, ale když jsem jej začala dělat ala bažant, pěkně prošpikovaný slaninou, na divokém koření a cibuli, bylo masíčko jako dortík (takhle vypadá králík v mém podání - úvodní obrázek - šunkofleky nemám zdokumentované) ).
A tak jsem nejradši jakékoliv návštěvy u nich absolvovala v kuchyni, abych viděla a přeptala se. Za ta léta se z kopyta stala vyhlášená kuchařka, vařím ráda a s chutí i jím ( teď už je to na mně i vidět). Díky internetu jsem poznala a vyzkoušela všelijaká obyčejná i neobyčejná jídla, kterými teď omračuju rodinné příslušníky, kteří přijedou na návštěvu. Specialit mám několik, kuře nebo králíka ala bažant, vídeňský nebo bramborový knedlík (do něj přidávám i trošku kypřícího prášku, takže je nadýchanější) a špenát, bramboráčky plněné kuřecím masem a zelný salát (specialita naší slezské kuchyně), nebo halušky se zelím a uzeným.
Ale nejvíc jsem pyšná na šunkofleky, které konzumují i zapřisáhlí odpůrci tohoto jídla. Nedávám do nich salám, ale uzený – jakýkoliv (třeba žebírka), ale hlavně do rozšlehaných vajíček nepřidávám mléko, ale vývar z uzeného a navíc seberu ze studené polévky tuk a ten pokladu na už skoro zapečené těstoviny, takže všechno provoní. Nedělám je z flíčků, ale z vrtulek nebo kolen. A chutnají i studená.
Říká se, že láska prochází žaludkem, tak trochu odbočím, abych nebyla jen postelová víla ... :-)
