Taky archiv - ale pořád aktuální ...
Naši ulici nám (ještě v Nuslích) rozkopali tak, že jsme místo chodníků měli jen takové lávky a celá ulice byla jedna veliká díra. Vyměňovali potrubí odpadů, vody a ostatních kabelů, které se v silnici vyskytují. Za to, když byli hotovi, nám udělali nádhernou ulici, kterou by nám mohl kde kdo závidět. Na chodnících zámková dlažba rozdělena pro pěší a část – mírně se svažující k silnici vydlážděna kostkami určena pro šikmé parkování aut, aby se jich tam víc vešlo. No krása, co vám budu povídat. A takhle jsme si to my – pejskaři krásně pochvalovali, kdykoliv jsme se potkali. Jenže ne všichni pejskaři jsou zodpovědní a po svých miláčcích uklízí, co po sobě zanechali, a tak se najednou začaly tu a tam na tom krásném chodníku objevovat bobky nebo hromádky. Všichni svorně jsme nadávali, ale co naděláte. Jen jednou jsem nabídla mladíkovi, jehož pes si právě ulevil, igelitový pytlík, kterých jsem měla po kapsách zásobu, a bylo mi navrhnuto :“Tak si to krávo ukliď, když ti to vadí“, a protože nejsem konfliktní typ a jsem generál až po bitvě, tak jsem sklapla a šla dál.
Ale ten minulý týden jsem se pochlapila. Šly jsme s Hany (jezevčík) na odpolední venčení, kapku poprchávalo. Nedonesla svůj poklad až do parčíku na konci ulice, ale nahrbila se na chodníku a počala vykonávat svou potřebu. Protože mi vadí hovínka na tom našem krásném chodníku, tak jsem se jala ty neuklizené odkopávat pod zaparkovaná auta. Když jsou už starší, nepřilepí se vám na botu (i když i to se mi už stalo), na místě pro auta to nikomu nemusí vadit, v lepším případě to auta rozjedou a chodník pro pěší je čistý. A tak stojím nad kálejícím psem, v ruce pytlík připravený na úklid, a odkopávám dva cizí bobky pod auto. Bravurně se mi to podařilo, ale kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou mladík s deštníkem a jal se mi nadávat, co to dělám a abych okamžitě pod to auto vlezla a ty hovínka vyndala, ačkoliv jasně viděl, že po svém psovi uklízím. Tak jsem mu vysvětlila, že to nebylo naše, ale trval na svém, šermuje mi deštníkem před obličejem. Tak jsem mu vrazila do ruky čistý pytlík, vytrhla mu deštník z ruky a zařvala :“Tak si tam vlez, blbečku, když to nedokážeš pochopit, takové ty spravedlivé ty mám nejradši“. Popadl deštník a s nadáváním, kterému jsem naštěstí nerozuměla, upaloval pryč.
Druhý den ráno jdeme zase venčit stejnou cestou. Mezi dvěma zaparkovanými auty dvě hovínka, jedno stálo jako svíce, druhé opodál naopak leželo. Poučena včerejším výstupem SPRAVEDLIVÉHO jsem se na nějaké odkopávání vykašlala, ať si to někdo vyšlápne a basta. Jenže v tomhle inkriminovaném místě se rozhodla Hany udělat loužičku. A zase, tentokrát SPRAVEDLIVÁ, abych šla po svém psovi uklidit, že jasně viděla, jak to z něj vypadlo a kdesi cosi. Ten vztek, který do mě vjel, bych nikomu nepřála. Popadla jsem SPRAVEDLIVOU, dala jí pytlík, ať si sáhne, jestli je hovínko teplé, a pak se budeme dále bavit. Vytrhla se mi a upalovala, nadávajíc, na druhý chodník. A jak jsme tak souběžně šly, najednou na konci ulice se Hany nahrbila a tentokrát bobek vytlačila. SPRAVEDLIVÁ byla na naší úrovni, a tak na ni křičím :“Když jste taková bystrozraká, určitě teď vidíte, co ten pes dělá, a pro příště bych prosila lépe se dívat!“. V tu dobu chodí tudy do školy spousta středoškoláků, ta scéna je uvedla v ohromnou euforii a paní SPRAVEDLIVÁ měla co dělat, aby zmizela.