Na sváteční den jsem se doma pomazal pitralonem a vyrazil do „hukotu metropole“. Šel jsem Václavákem a čekal na dychtivé polibky děvčat. Smála se na mě jenom jedna penzistka s popelavou tváří. Raději jsem odvrátil pohled. Na Národní třídě také chcípl pes.
Pokračoval jsem k Vltavě, k Mostu Legií. Z něj jezdí dolů, až k vodní hladině, elektrický výtah.
Střelecký ostrov měli dnes pronajatý „socani“. U vodní hladiny bylo plno spíše starších návštěvníků, mnoho invalidů, a zakrslých, tlustých a ošklivých policistek.
Atmosféru oživil i ministr zdravotnictví Ludvík. Hosté mu vyčítali neodpovědi na náměty našich občanů. Zamluvil to a raději odešel.
Pivo čepovali levně, celý litr Gambrinusu za 40 korun. I buřty byly směšně levné, socialistické. Atmosféru povzbuzoval zpěvák Jiří Helekal. Už je prý v penzi osm let, přesto uměl publikum zaujmout k potleskům. Pak nastoupil na podium Václav Neckář. Je už věkem velmi sešlý. Publikum mu aplaudirovalo velmi hlasitě a jásavě.
Na dolní části ostrova fotografovali profesionální fotografové japonskou nastrojenou nevěstu. Svátek práce jim ale vůbec nevadil.
Vydal jsem se na zpáteční cestu přeplněnou tramvají. Po dvou pivech jsem vypadal asi moc zmoženě, tak mě pustil usednout mladý Cikán. Ke kraválu došlo až na stanici Sherwood. Nastoupila panička s čubkou, bez košíku. Tramvaják nelenil, přiběhl do našeho zadního vozu, poučil ji o nutnosti nasazení košíku psovi, pak o jejich odchodu na tu přední plošinu. Poslechla ho. Nic dalšího a krvavého se na První máj v tramvaji už neudálo.