Pražské povstání jsem jako každý rok šel slavit v páteční poledne, před budovu Českého rozhlasu. Přišel jsem včas a zaujal nísto mezi prázdnými sedadly, pro pamětníky. Žijících pamětníků bylo letos asi jen pět! Hned mi jako pamětníkovi nabídli sladkou kávu.
V době povstání (1945) mi byly už tři měsíce, vše znám jen z vyprávění rodičů. Hitlerova válka už byla prohraná, spojenci byli až u Berlína. Smysluplnost pražského povstání se pak dlouho diskutovala, prý bylo zbytečné, Češi prý chtěli honem dokazovat své „válečné hrdinství.“
K oslavě hrála vojenská hudba, slavnostní projevy měli premiér Sobotka (v demisi), ministr kultury Herman (dříve katolík), a uherská pražská primátorka (řečená Frnda). V důstojných projevech zdůrazňovali význam právě tohoto povstání. Zde u rozhlasu prý padlo 90 Čechů! Německý ustupující generál záložní německé armády Schörner ustupoval přes Prahu, směrem k Američanům. Prý chtěl rozstřílet Karlův most, Malou Stranu a Hradčany. Měl armádu odpočatou, skvěle zásobenou a bojechtivou. Mohl prý protáhnout konec války až o 14 dnů! Tohle mu prý ale povstání znemožnilo.
Po slavnostních projevech a hymnu zpívajících Sokolech (teď už ji nikdo neumí) se vládci republiky vydali mezi publikum. Premiér Sobotka, prý teď v demisi, poskytl inteview jen jedné asijské reportérce, zaměstnané v České televizi. Byl jsem od něj asi metr, moc mu rozumět nebylo. Nestačil jsem se ho zeptat, kdo to tu, v tuto minutu, vlastně vládne?
Katolický ministr kultury měl lepší a slyšitelnější projev. Mluvil jenom optimisticky, nezadrhával se a ani nervózně nemrkal. Rozešli jsme se.
V budově rozhlasu byla připravená menší recepce. Nalili mi „červenéhovínka“, přidali chlebíček a dortík. Povznesen vlastenecky jsem se vrátil domů.