Od mládí chodí rád po horách. Nejraději po místech mimo frekventované turistické stezky. „Orientoval jsem se jako vrabec podle slunka. Tušil jsem, kde jsem, ale stejně jsem pak byl překvapený, kde jsem slezl,“ říká se smíchem. Jeho srdeční záležitostí jsou Beskydy. Narodil se na Valašsku, v Zašové, život prožil v Rožnově pod Radhoštěm a okolí. Pracoval v tamním podniku Tesla, zažil obrovský rozvoj techniky, ale vždy ho vedle této zajímavé práce lákaly okolní hory. Přesněji, lidé, kteří si je zvolili za domov.
„Když jsem chodil po horách, vždy jsem si kladl otázku, jak tam lidé na těch samotách žijí. Co je tam přivedlo? Jak se tam dá žít, když kolem chalupy není nic jen hory, les, kousek louky? Jdu, najednou uprostřed lesa chalupa. Dveře otevřené, venku krouží pes. Tak tam vlezu dovnitř. Tam sedí chlap. Prosté horalské stavení. Duchařská televize, anténa přibitá venku na smrku. Poseděli jsme, popovídali jsme a šel jsem zase dál,“ vypráví.
Této zálibě zasvětil desítky let svého života. Setkávání se s lidmi, kteří patří do mizejícího světa. Nyní už takových nachází rok od roku méně. „Hory už jsou vymetené. Například si vemte chalupy, které zůstaly na Hutisku, říká se tam tomu Zákopčí. Tam se dá projít až na hřeben Vsetínských vrchů, je to velmi zajímavý terén s kapličkami, kříži, studánkami. Před několika lety jsem tam náhodou potkal posledního rodáka. Jinak jsou už všechny chalupy skoupené lufťákama. Ti to tam přebudovávají, mají to všechno vyspravené, nazdobené, nové. Místní, kteří žili stejně jako jejich předci, téměř vymizeli,“ říká.
Hledání bezrukého Frantíka
Svůj zájem o příběhy obyčejných lidí žijících v drsných horských oblastech dokázal zúročit. Od roku 1962 začal psát pro podnikový časopis Tesly Rožnov. Nejdříve krátké články, pak reportáže. Psal až do roku 1990, kdy časopis zanikl. Mezitím si jeho talentu všimli i v dalších novinách, krajském deníku Nová Svoboda, v celostátní Mladé frontě. Po roce 1989 psal do místních novin v Rožnově pod Radhoštěm. „Vždy jsem se držel zásady, že lidi zajímají příběhy o lidech. Že když se v nich najdou, přečtou si je a budou si pak ty noviny chtít koupit znovu,“ vysvětluje.
A pak přišlo psaní knížek. Příběhy, se kterými se setkával, totiž byly čím dál zajímavější, neuvěřitelnější. Má mimořádný talent a trpělivost je nacházet. A tak má nyní stěnu v pokoji u svého psacího stolu plnou titulních stránek knížek, které napsal a ocenění, které za ně dostal. V nenápadném paneláku v Rožnově pod Radhoštěm tak vznikly stovky unikátních příběhů, nad kterými se tají dech.
Ptám se, jestli má některé ze svých knížek obzvláště rád. Ano, má, tu o bezrukém Frantíkovi. Tvářím se nechápavě. „Vám nic neříká bezruký Frantík? Jak je to možné?“ žertuje. A vypráví neuvěřitelný příběh. O době, když podhorské město Rožnov bývalo vyhlášenými klimatickými lázněmi a tak se do něj sjížděli podnikatelé a průmyslníci z celé země i ze zahraničí. Mezi nimi i jistý muž, kterému se říkalo bezruký Frantík. Narodil se bez rukou, měl jen pahýly. Nosil ustřihnuté ponožky a místo podání ruky lidem podával nohu a zdravil je pomocí prstů na nich. Byl velmi podnikavý, jezdil autem, měl obchod v Praze. Psal sám o sobě knížky. Jedna z nich se dostala Richardovi Sobotkovi do ruky. Byl okouzlen příběhem muže, kterému osud nepřál, ale on se přesto nevzdal. Začal pracně pátrat, kdo vlastně ten bezruký Frantík byl. On sice psal o sobě, ale nikdo nevěděl jeho celé jméno, byl to prostě jen bezruký Frantík, bizarní postavička. Richard si kladl otázky: Jak se jmenoval? Kde žil? Měl příbuzné? Jaký byl ve skutečnosti? Kde kdo ho kdysi znal, ale nikdo o něm nevěděl nic bližšího. Pak zjistil, že se jmenoval František Filip, že se narodil v Jamném nad Orlicí, že byl dvakrát ženatý, že měl tři děti, že zemřel v Brně. Dal dohromady jeho život, napsal o něm knížku. „Bylo to pracné, ale nakonec jsem vypátral i jeho hrob na brněnském hlavním hřbitově, i když trvalo půl dne, než jsem ho našel,“ říká.
Příběhy mi dodávají sílu
I další jeho knížky popisují neuvěřitelné příběhy. Rád má například tu s názvem Útěk do svobody.
Je to příběh muže, který přijel na Valašsko pátrat po předcích. K Richardovi ho přivedl příbuzný. „Zapnul jsem magnetofon a pak už jsem jen žasnul,“ vzpomíná. Ten pán mu vyprávěl, jak prchal před německými vojáky ze Slovenska tak, že mu příbuzní, kteří vlastnili pilu, udělali prostor ve vagonu plném dřeva. Malinký prostor, do kterého se vešel on, kbelík a trocha jídla. A tak cestoval déle než týden až do Švýcarska.
„Když poslouchám podobné příběhy o pronásledování Židů, o tom, jak těžký a krutý život lidé žili, ta vyprávění mi dodávají sílu. Uvědomuju si, jak dobře se máme. Ty příběhy mě velmi často pozvedly,“ říká.
Časem za ním začali chodit příbuzní a známí zajímavých lidí a sami mu dávali tipy. Jako třeba na Jaroše Daňka, venkovského učitele, který se jednoho dne sebral a složitě se dostal až k Ludvíku Svobodovi do Buzuluku, pak do Palestiny a nakonec bojoval u Tobruku. Po válce se vrátil na Valašsko, ale když viděl, co se se zemí děje po roce 1948, zase odjel. A jeho příbuzným bylo líto, že se o jeho hrdinství nemluví, tak o něm vyprávěli Richardu Sobotkovi.
Má rád příběhy o hrdinech stejně jako příběhy o obyčejných horalech, kteří mu vyprávěli, jak v lese pálili uhlí, vázali metly a žili na samotách. „Jejich život byl neuvěřitelná dřina,“ připomíná.
Je třeba něco dělat
Jen jednou se rozhodl napsat knížku sám o sobě. Jmenuje se Radost a smutky z umírání. Před třemi lety mu totiž lékaři oznámili, že má rakovinu. „Já nad tím tématem přemýšlel už dříve. Sledoval jsem lidi, kteří s tou nemocí bojovali. Babička manželky na rakovinu zemřela a bylo to strašné umírání. Tehdy medicína nebyla na takové úrovni jako nyní, nic na její bolesti nezabíralo. Zajímalo mě to, ale říkal jsem si, že přece nemůžu chodit za nemocnými lidmi a ptát se jich, jak se jim umírá. A pak jsem do toho spadnul sám,“ říká.
Jezdil na ozařování do Nového Jičína. Jezdila pro něj sanitka, která nabírala lidi po okolních vesnicích a městech. Povídal si s nimi, s dalšími se setkával přímo v Novém Jičíně. Povídali si, dělali si ze své situace legraci, vzájemně se podporovali. A pokaždé, když z nemocnice přijel domů, sedl a vše, co ten den slyšel a viděl, si zapsal. Cestou v sanitce vnímal, jak se příroda mění, jak se od ledna do března otevřela, změnila. Za tu dobu podstoupil všechna možná vyšetření, ozařování. Je to za ním. „Zajímavá zkušenost,“ říká. Zajímavá je i kniha, která z toho vznikla.
A vzniknou další. V tom má Richard jasno. „Mohl bych se na všechno vykašlat a litovat se. Ale mám tolik tipů a rozpracovaných věcí, že nemůžu. Není čas myslet na nemoc. A to je důležité, i kdybych nemocný nebyl. Je to důležité ve věku, v jakém už jsem. Je třeba pořád něco dělat. Jak člověk přestane něco dělat, je konec. Je to konec, ať je nemocný nebo zdravý.“
