Mám ráda rána v jakékoliv podobě, v létě, v zimě. Rána, kdy je ještě hlava po večerním flámu v mlžném oparu. Rána, kdy po probdělé noci plné starostí přichází vysvobození a noční můry se rozplynou v tichu a vůni uvařené kávy. Rána, kdy se jen tak vyspalá bezstarostně probudím a v tom klidu cítím optimismus nového dne. Cítím ho skoro pokaždé, a proto se už večer na další nové ráno těším.
Kdyby se sestavil žebříček TOP rán, na prvních místech by byla ta lesní. Ticho, teplé vlhko a první sluneční paprsky rozrážející větve stromů. Snad jen kostel může mít atmosféru takového klidu a pokory. A jako přídavek má les navíc ještě život. Pocit, kdy na tváři pohoda vykouzlí úsměv, ačkoliv je teprve chvíli po svítání. Pocit, kdy všechny křivdy světa odvál lehký voňavý vánek, který se prodral mlázím až k vám. Pocit, že všechno živé se právě probouzí tam, kde vaše nohy tiše promáčknou stopu do jehličí a ta se vzápětí zacelí, jako když do vlažného pudinku uděláte lžící pomíjející brázdu.
V ruce košík, v košíku nožík a na očích brýle – to jsou nepostradatelné atributy takového rána, kdy se do lesa nejdete jen kochat, ale jdete se potěšit plným košem hub. V kapse mobil jako bezpečnostní pojistku pro případ dezorientace nebo náhlého ohrožení lesní zvěří. Víra v to, že rostou a že nebudete muset houby pracně hledat, ale že je budete bezpracně nacházet.
Mám svá místa. V trávě ryzce, v jehličí pravé hřiby a žluté klouzky, v listí lesklé hlavičky sametových pančáků a v habrech krásné červené hlavy vzhledem i chutí nepřekonatelných křemenáčů. I růžovky sbírám. Ale ty musí být opravdu růžové a akorát tak velké, abych měla jistotu, že se příště zase ve zdraví vrátím.
Každý rok chodím na ta samá místa a na ten samý okruh. A každý rok mě stále les překvapuje něčím novým. Čerstvými polomy, novými hromadami uklizeného chrastí, neprůchodnými křovisky, kde ještě vloni bylo jen pár pružných proutků, vyjetými kolejemi traktorů v místech, kde není žádná přístupová cesta a ten stroj si sem sedl pravděpodobně z nebe, novými mechovými ostrůvky, kde s nadějí hledám lesknoucí se vlhké kloboučky hub, pro které biologové vymysleli novou říši - fungi, protože bez životadárného chlorofylu jim do říše rostlin nezapadají.
A protože se kloboučky lesknou a houby nacházím, košík se mi plní radostí. Hned na místě nožičky očistím a ani náhodou nezanechám stopu po nálezu, aby mi nikdo „nepytlačil“ v revíru, protože pozítří přijdu na to místo zas. Pod nohama mi praskají větve, nad hlavou tluče datel a tu a tam vyruším srnu nebo daňka. Pokud se vyrušit nedají a já je mohu v klidu pozorovat, jsou to pravděpodobně „ti ochočení pitomci z obory“, jak říká místní hajný.
Ten ranní les není jako kostel. Ten je jako chrám. Majestátný a současně uklidňující. S vysokou klenbou a se zvony špiček ohýbajících se smrků, borovic a modřínů. S tóny varhan, na které hrají kukačky, datlové a sojky. S chvilkami absolutního ticha, které dovolí myslet na to, že lesní ráno je TOP mezi všemi rány světa.