Jedno je mi dnes už jasné - jestli něco ospravedlňuje (neekologické) cestování po světě, tak je to tohle - pokud cesta do daleké krajiny je spojená i s cestou do vlastní duše, pokud záplava dojmů vyvolává nejen pobavení, ale i vnitřní odezvu, pokud vnímám cizí kraj a ten se mi odráží na duši, a pokud o tom dokážu i hovořit a předávat tahle poselství dál, tak potom činím dobře a podle svého poslání.
Pokud nechám vstoupit hvězdy do svých snů i dnů, nebudu sice asi spokojenější a klidnější, ale výhledově určitě šťastnější a moudřejší. Protože hvězdy vstupují přímo do srdce, a mozek a ego vynechávají...
Klidnější zřejmě opravdu nebudu, kdo ví, zda proto, že jsem si nechal ujít některé příležitosti nechat si vstoupit cokoli do srdce u nás doma, ale šťastný jsem už teď. Pokud cestování není povrchní turistika pro čárku, kde člověk byl, nýbrž vhled a pokus o pochopení a přijetí rozdílného stylu a vnímání, snaha respektovat právo na vlastní názor, cestu a vidění u všech bytostí... pak jsem našel tu správnou pokoru k životu. A v tom je možná určitá spokojenost (štěstí)?
Pokora k životu, to je uznání toho, že můj názor je správný pro mne a názor mého bližního je správný pro něj. Pokora k životu mě učí nechat milovanou osobu jít její cestou, i když se mi to nelíbí. Pokora k životu mi zakazuje měnit lidi kolem na mě podobné, protože pak už by to nebyli oni… dalo by se toho napsat ještě spousta. Jsem moc rád, že právě v Africe, v kolébce lidstva, mě postihla tak krásná věc!