Stínové divadlo
Foto: autorka

Stínové divadlo

10. 7. 2017

„Žuch“! Tupá rána otřásla naším balkonem. Na balkon totiž seskočili s lešení zedníci, kteří se nám již druhý týden starají o renovaci našeho paneláčku z osmdesátých let. A tak si tu zatím žijeme ve vzájemné symbioze. Já za záclonou u počítače zpracovávám doklady jedné firmy, a za okny v sedmém patře panelového domu se mi procházejí svalnatí chlapíci. Hezký pohled. Ale příliš rozptyluje pozornost a odvádí od práce. Rozhodla jsem se raději stáhnout žaluzie.

Když jsem je zhruba po dvou hodinách rozhrnula, pro mlhu jsem neviděla ani na protější dům. Teprve, když jsem otevřela dveře na balkon, zjistila jsem, že to, co jsem považovala za mlhu, je igelitová folie nalepená zvenčí přes okna i balkonové dveře. A na bílé ceduli nalepené zvenčí na balkonové dveře stálo: „Zákaz vstupu na balkon „. Tam, kde bývalo zábradlí, byl volný prostor, a tudíž pro nás nebezpečno. Poslušně jsem dveře opět zavřela a ocitla se v dokonalé izolaci od okolního světa. A za okny se začalo odehrávat cosi na způsob Javánského stínového divadla. Stínové postavy  se promenádovaly po kovové konstrukci a vytvářely bizarní obrazy. Do toho se prolínaly různé zvuky, cinkání, klepání, údery. I útržky hovoru jsem zaslechla. Dva různé světy, které oddělovala jen skleněná tabule balkonových dveří a asi 30 cm široké zdivo. Najednou jsem z balkonu zaslechla zpěv. To není možné! Dneska ještě existuje někdo, kdo si při práci zpívá! Kdy já jsem naposledy zažila někoho, kdo si při práci zpíval?  Co je to za lidi?

Zvědavost mi nedala. Uvařila jsem konvici kávy, porušila zákaz a otevřela dveře na balkon. Dva chlapíci, kterým jsem právě narušila soukromí, mi nejdříve vylekaně ukazovali chybějící zábradlí, poté přijali konvici kávy, kterou jsem postavila na parapet, a slušně poděkovali. Rusky. Byli to zahraniční dělníci ukrajinské národnosti. Tak na Ukrajině ještě existují lidé, kterým je při práci do zpěvu!

Opět jsem se od nich oddělila zavřenými dveřmi a zabrala se do své práce. Ale myšlenky mi těkaly sem a tam, nějak jsem se nemohla na svoji práci soustředit.

Co kdybych si zazpívala? Třeba by mi to šlo lépe. Jenže kterou?  Napadá mě jenom :„ V naší kanceláři, nejlepší se kafe vaří „ … Tak tu jsem nesnášela už jako školačka.

Můj dědeček si zpíval při jakékoliv činnosti. Měl nádherný, léty nedotčený zvučný hlas, a určitě se rád poslouchal, jak se to pěkně nese. Píseň „ Měl jsem rád růži bílou“ v jeho podání mi dodnes zní v uších, jako bych ji slyšela naposledy včera.

O tom, že i domovnicím práce lépe ubíhala, když si při práci zazpívaly, svědčí text písně:“ Na Poříčí, dítě křičí, ženská drhne schody… „

Také vojáci za pochodu zpívají. Alespoň ve filmech z vojenského prostředí je tak prezentují.

A co Císařův pekař, jak nám krásně písní objasnil, že ten dělá to a ten zas tohle!

Jen ta radost z vykonaného díla jako by se někam vytratila. Pracujeme, abychom vydělávali peníze, abychom udělali kariéru, stoupali po společenském žebříčku.

Kdo z nás se ale může ohlédnout a říci si „ Tohle je moje práce, tohle zde zůstane, i když já tady nebudu, a jsem na to pyšný „?

Po mně tu zůstane hromada plných šanonů – a ty stejně někdo časem skartuje. Oč lépe je na tom zedník, truhlář, stavitel, architekt, sklář, kovář, výtvarník…a určitě by se našla i další povolání.  

Obecně se nepoužívá slovní spojení – ten člověk je povoláním politik, ale „živí se jako politik“.

Současná krize hodnot způsobila, že vyděláváte-li si velké peníze stylem „levně nakoupit, draze prodat“, jste obecně uznáváni jako šikovní lidé, kteří se dovedou velmi dobře uživit. Ale kde je tady vytvořena nějaká hodnota, jaký to má přinos? Jenom ten, že se cena takto přeprodávaného zboží s každým takovým přeprodejem zvyšuje. Naproti tomu, šikovný řemeslník, který vlastníma rukama vyrobí třeba kuchyňskou linku na míru, kde všechno do sebe na milimetr přesně zapadá, dvířka nejsou zkřížená, zavírají se, jak mají, a po prvním měsíci používání se vám neodlepuje povrchová dýha, má problémy s odbytem, protože taková kuchyňská linka není nejlevnější. Vydrží vám sice, jak se říká, celý život, ale je to samozřejmě finančně náročnější. A tak si dovážíme levné kuchyňské linky z Polska, případné nedostatky šikovnými českými ručičkami opravíme a za pár let vše vyměníme za další levnou kuchyňskou linku.

Šikovní řemeslníci živnostníci jsou nazýváni parazity, někteří vládní činitelé, kteří se sice dokázali velmi slušně uživit, ale o skutečné práci nemají ani ponětí, doporučují živnostníkům, aby se raději nechali zaměstnat. Podle nich nepotřebujeme šikovné lidi, kteří dokáží něco vyrobit, postavit, vytvořit. A tak jim raději připravíme tak nesnesitelné podmínky, že se ještě rádi nechají zaměstnat v různých těch montovnách, nebo firmách s podivnými majiteli. Pojem „šikovné české ručičky“ další generace už nebude znát. Nedivím se, že z toho nikomu není do zpěvu. Někdy mi připadá, že vnímáme dění kolem sebe právě jako takovou stínohru za igelitovou folií, kde můžeme vidět jen to, co chceme, a zbytek raději nevnímáme, dokud se nebude nepříjemně dotýkat přímo naší osoby.    

Večer jsem uklidila z okenního parapetu prázdnou konvici a vedle ležící žlutou růžičku vložila do vázičky. Potěšila. My, kteří se živíme prací, či dokonce máme to štěstí, že naše práce je naším povoláním, si prostě rozumíme.

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.