Aktivní a kreativní. Rozesmátá a šťastná - a má proč. Bez ní by mnohé obdivované modelky světového jména dál žily svůj všední život: říkalo by se nejspíš o nich, že jsou docela hezké, kdyby nebyly takové děsné čahounky a hubeňourky. Podařilo se jí objevit jejich skrytou krásu, vybrousit z hrubého diamantu jiskřící oslnivý briliant – a ten velkolepý drahokam navíc vzápětí dostat do světových proporcí. A také, a to není vůbec v dnešní době zanedbatelné, ho náležitě ocenit a důstojně prodat. Před několika lety ale uznávaná odbornice ve svém oboru Milada Karasová prodala svoji fantasticky fungující agenturu a odešla do ústraní.
Stala jste se rentiérkou nebo seniorkou nebo důchodkyní? Zní to absurdně, jste přeci stále mladá...
Jsem PRASE! Tak se dnes říká PRAcujícím SEniorům a mně se to líbí, je to legrační a přitom přesné! Už žádný „prduch“, jak se za socialismu říkalo pracujícím důchodcům. Žiju si jako prase v žitě.
Jaký byl ten náhlý přechod od hyperaktivity a workoholismu vytížené manažerky ke klidu seniora?
Klidu určitě moc nemám, stále pracuji. I když mi to jde už pomaleji; nevím, jestli to bude tím, že se čas mění a dny se krátí… Dřív jsem toho stihla daleko víc, dělala jsem hodně věcí najednou, při snídani jsem si přečetla noviny, při telefonování jsem si zakouřila (ne, dnes už nekouřím!), stále v poklusu, odpočinula jsem si jen při spánku. Dneska si v pohodě sednu na zahrádku, na klín mi skočí sousedův kocour a já chvíli (chviličku) koukám do blba…Je to báječné, vnímám bezprostřední přítomnost, sebe, žiji teď! A pak zase aktivita.
Odpočinek dělá mistra! Nedovedu si vás ale představit jako toho dříve tak typického důchodce sypajícího z nudy drobečky v parku ptáčkům a povinně nadávajícího na všechny své choroby, nízký důchod, politické dění – a mračícího se na celý svět. Vy jste naprostý opak! Z vaší výbavy nikdy nezmizel nakažlivý smích a činorodost. Jste stále plná energie, nadhledu a dobré nálady. Už po odchodu do penze jste se provdala za svého dlouholetého přítele, šlechtice ze starého českého rodu, z Bubna – Litic, a stala jste se vlastně šlechtičnou taky. Vůbec nikdy se ale o tom nezmiňujete. Jak se teď vlastně jmenujete?
Jmenuji se pořád stejně. Nechtělo se mi měnit občanku a další doklady kvůli změně příjmení, úplně nesnáším tohle papírování – a můj muž s tím souhlasil. A šlechtické tituly se zrušily už za první republiky! Kdyby se nezrušily, byla bych hraběnka.
Berete to humorem a nadhledem. Vše je tak, jak to má být. Se svým mužem podnikáte spoustu věcí: Vymýšlíte krásné projekty, jako byla výstava „Magičtí Lucemburkové“ v pražském Karolinu, jezdíte spolu do lázní, na Sardinii za vnučkou atd.
Já a můj muž jsme každý úplně jiný, ale protiklady se přece doplňují! On je velice sečtělý a pořád něco studuje nebo poslouchá hudbu, miluje umění, kdežto já jsem sportovně založená: jezdím na kole, plavu, lyžuju. Nedávno jsme se vrátili z německých lázní, kde máme svůj lázeňský byteček a jezdíme tam často. Kromě obvyklých lázeňských procedur jsem tam jezdila na elektrokole a můj muž si hlavně četl a sledoval televizi. Vyhovuje nám to tak naprosto. Moje jedenáctiletá vnučka teď chodí do školy v Praze a bydlí tu s mojí dcerou. Musím se pochlubit, natáčela už i reklamy, je úžasná! Musím říct, že ji moje dcera vychovala výborně. Část roku žijí zde a část na Sardinii, která je ještě taková panenská. Je tam nádherně! Fantastická příroda, úžasné moře, křišťálový vzduch a slastná silná energie, paráda!
To se vám pak tancuje! Chodíte pořád na step?
Ten step mi už fakticky chybí, nebyly jsme s Marisou Kadeřábkovou na něm už čtyři měsíce! Zrušili nám totiž náš oblíbený klub, kde jsme léta stepovaly, a i když máme možnost chodit jinam, zatím jsme toho nevyužily. Musíme to rychle napravit!
Vy jste kdysi dávno bývala přední profesionální manekýnka, reprezentovala jste naši zemi v mnoha státech včetně exotického Mongolska...
A třeba Kuvajtu a Iráku. To se jezdilo v rámci RVHP a já jsem v Mongolsku dokonce vyhrála jako nejlepší manekýna a odnesla jsem si kabátek vyšívaný zlatou nitkou. V zahraničí nás všude brali jako velké hvězdy, na to jsme nebyly ze socialistického Československa doma vůbec zvyklé, ale zvykly jsme si rády, užívaly jsme si to. Ale nejvíce se jezdilo do Ruska, tam jsem byla asi třicetkrát, nejenom v Moskvě a Kyjevě, ale i na Sibiři a Uralu, v Chabarovsku a Irkutsku, na Bajkalu. A ve všech pobaltských a jižních republikách. Poznala jsem díky předvádění kus světa a zajímavé lidi! Ale nejlíp je mi v Praze, vždyť jsem rodilá Pražanda!
Předváděla jste i s Ivanou Trump, exmanželkou současného amerického prezidenta?
My jsme se s Ivanou Zelníčkovou v Ústavu bytové a oděvní kultury (známým tenkrát pod zkratkou ÚBOK jako jediný podnik v ČSSR, který zaměstnával profesionální manekýnky) akorát vystřídaly – Ivana měla jet koncem roku 1973 předvádět československé modely do Moskvy a nemohla, protože se provdala za Rakušana a už nebyla žádoucí. Tak jsem do té Moskvy jela místo ní. A z Ivany se stala časem paní Trumpová. Myslím, že je velice pracovitá a vždy věděla, co chce od života.
Jaké další zajímavé osobnosti jste při předvádění poznala?
Dodneška se stýkám s bývalou kolegyní Alenkou Klocovou, která později módní přehlídky měla na starost, spolupracovala s francouzskou firmou G.Davids. Občas navštívím Martu Pospíchalovou, jednu z nejšpičkovějších manekýn padesátých, šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých i ještě devadesátých let (skutečně!), která hrála ve filmech Věry Chytilové, vystudovala psychologii a psala senzační články. Je stále nádherná a na úrovni! Velice uznávám paní profesorku Zdenu Bauerovou, která snad nikdy nepřestane navrhovat krásné modely - a skvěle vypadá i přesto, že je jí už hodně přes osmdesát let. Návrhářka Jana Nováková není o moc mladší a také nestárne! Plno kolegyň ale už není mezi námi. Tak si říkám, že se pak nahoře potkáme a uděláme si zase přehlídku. Těch neuvěřitelných lidí v téhle branži je spousta! Jsem pyšná na to, že jsem se s nimi mohla potkávat!
Co vám profese manekýnky dala?
Těch plusů bylo hodně: Cestování, úžasná branže, veselý život, setkávání se zajímavými lidmi jako byl třeba Slava Zajcev ( světoznámý návrhář z Moskvy) nebo být ve společnosti arabských šejků a nechávat se rozmazlovat – ale největší plus bylo to, že jsem díky svým dřívějším dlouholetým zkušenostem s předváděním mohla na začátku devadesátých let založit svoji agenturu. Zúročila jsem ovšem taky své jazykové a organizační znalosti a schopnosti. A hlavně – měla jsem štěstí, byla jsem ve správnou dobu na správném místě!
Štěstí přeci přeje připraveným! Tenkrát, v dobách našeho mládí, neexistovaly plastické operace ani botox a další „vymoženosti“, bez kterých se současné modelky neobejdou. Byl jenom kosmetický ústav v Adrii na Národní třídě v Praze. Neznámý byl i pojem „mentální anorexie“ a „bulimie“. Manekýnky musely být přirozeně krásné a od přírody štíhlé, bez jakýchkoliv pomocných prostředků v podobě drastických diet nebo hladovek. Když trochu ztloustly, prostě jen jedly o něco méně. Jak to máte s dietami dnes? Jste pořád krásně štíhlá!
Nikdy jsem žádné diety nedržela a nedržím je ani dnes. A mám ráda sladké, nejradši ze všeho! Ale musím se přiznat, uvažuji už dlouho o tom, že začnu jíst víc ovoce a zeleniny, musím to nějak vybalancovat. Myslím, že jsem stále štíhlá díky genetice a hlavně pohybu, který miluji.
A co si myslíte o oblečení a stylu našich současných starších dam?
Určitě se to oproti všeobecně panujícímu šedivému babskému dřívějšku značně zlepšilo! Hranice mládí se posunula a stáří se oddaluje. Můžeme si také dovolit být samy sebou! Nemusíme se bát odsouzení okolí – pokud tedy to s mladistvostí nepřeženeme, známe svoji míru a jednáme adekvátně. Vládne svoboda a volnost a je jen na nás, jak je využijeme! Je taky spousta obchodů, ve kterých se dají koupit šmrncovní věci i pro starší a pokročilé, případně silnější až korpulentní – jen ty obchody v přemíře dnešní nabídky najít!
Svěřte se nám: Vy určitě máte nějaké kosmetické fígle, že vypadáte tak, jak vypadáte!
Když jdu ráno na procházku se psem, začnu se usmívat – a úsměv mi pak vydrží celý den! Úsměv je nejlepší kosmetikum! A prý se po něm i hubne!
A nakonec: Vaše životní motto?
Mít radost ze života a žít přítomným okamžikem.
Milada Karasová se loučí letmým polibkem. S úsměvem a dychtivě letí na další schůzku, tentokrát to bude o výstavě v Plzni na téma „Magičtí Lucemburkové“, kterou opět pořádá se svým mužem. Moc jí to sluší v jednoduché bílé bavlněné blůzce a úzkých černých kalhotách. Celoživotní zkušenosti z módní branže se u ní skutečně nezapřou! Ale to nejdůležitější je uvnitř…
Natalie Kšajtová Faitlová pro portál i60