Co když uslyšíte: Jste stará
FOTO: archiv Jany Yahoda

Co když uslyšíte: Jste stará

6. 8. 2017

Proč zaměstnavatelům připadají padesátiletí lidé nepoužitelní? Změní se to někdy? Je to lež, když v životopise zatajíme věk? Téma, o kterém ví Jana Yahoda dost. Tato žena má za sebou skvělou kariéru v nadnárodních společnostech i poznání, jaké to je, když vám dá někdo najevo: Jste pro nás stará.

Seznamte se: Jana Yahoda pracovala jako obchodní, personální a generální ředitelka v mezinárodních korporacích. Její prací bylo mimo jiné dělat interview s lidmi, kteří se ucházeli o zaměstnání. Těsně před padesátkou chtěla změnit svůj  život, mít více volného času. Životních změn se nebojí, podniká, je byznys poradce pro obchod a marketing a osobní manažerský kouč pro vrcholové manažery a majitele českých firem.  

Setkala jste se někdy s tím, že vyšší věk byl hlavním důvodem, proč člověk nezískal práci, i když byl jinak lepší než mladší uchazeči? 
Samozřejmě, asi jako každý podobného věku. To je velké téma. Sama jsem v tomto směru udělala jednou pokus.  

Povídejte, prosím….  
Řadu let jsem pracovala v korporátech, moje moje práce byla časově náročnější. Když mi bylo čtyřicet devět, moji pozici zrušili a já byla bez práce. Rozhodla jsem se, že už budu jen podnikat, pomáhat českým firmám, nelétat na mítinky v zahraničí, žít jiný život. V přírodě, mimo Prahu. Začala jsem podnikat a zjistila jsem, že jsem byla v některých představách pěkně naivní. A tak, když byla ta možnost, šla jsem opět na pracovní pohovory. Říkala jsem si, že když se najde zajímavá práce, tak třeba ještě pár let to dám. Skončila jsem často v posledním kole, kdy mně bylo někdy přímo, jindy diplomaticky sděleno – líbila jste se jim, ale bohužel jste už moc překvalifikovaná a stará, chtějí někoho mladšího, méně zkušeného, perspektivnějšího.  

Co vy na to?  
Jednou jsem byla oslovena headhunterem ze zahraničí, přes mobil. Rozhodla jsem se udělat pokus, vymazala jsem své datum narození z životopisu. Prošla jsem několika koly výběrového řízení, trvalo to pár měsíců. Mému případnému budoucímu šéfovi, cizinci, jsem se líbila. Sám měl vždycky radost, když jsem prošla dalším kolem, rozuměli jsme si.  

Ale nevěděl váš věk, že?  
Nevěděl, jen sem tam prohodil: No my dva jsme asi stejně staří, viď. Bylo mu asi čtyřicet pět. Já na to: Já jsem asi o trošku starší. Jako poslední mě čekaly celodenní psychotesty u rakouské psycholožky ve Vídni. Tvrdila, že je potřeba nejprve vyplnit hlavičku, kde už ale byl uveden vedle jména i věk. Když zjistila, že je mi padesát, najednou ke mně měla časté připomínky a jela jsem domů s tím, že jsem neuspěla. Tehdy jsem konečně pochopila, že věk je klíčový problém a rozhodla jsem se jen podnikat. Zároveň od té doby odrazuji všechny své známé od psychotestů, psychologů, teoretiků. Bývají úplně mimo od reality práce manažera v byznysu.    

Měl by tedy uchazeč o práci hned na rovinu svůj věk uvádět nebo ho zkusit tajit s tím, že třeba možného zaměstnavatele přesvědčí, že je natolik dobrý, až pak roky nebudou hrát roli? Nebo je to pak posuzováno jako drobný podvod?  
Vím o případech, kdy lidé vypadají dobře na fotce i ve skutečnosti, jejich skutečný věk jim nikdo nehádá. Může se stát, že projdou  prvním sítem v personální agentuře. Líbí se, vše je v pohodě, ale pak, když přijde na řadu otázka na věk, je problém. Když řeknou, že jim je přes padesát, vymýšlí se, jak jim říct, že nejsou vhodní, aby to nebylo diskriminační. Ale zatajování data narození není podvod ani lež. Je to pokus. Člověk tím získá malou šanci, že třeba kápne na někoho, kdo řekne: Hele, on je tak dobrej, líbí se mi, že ho beru, i když jsem původně hledal mladšího. Záleží na tom, o jakou firmu se jedná, kdo a kolik lidí tam během pohovorů o náboru rozhoduje.  

Objevují se v životopisech často podobné pokusy, které někdo ale může považovat za klamavé?  
Čím dál větším trendem je, že se lidé musí umět prodat. Musí se učit osobní prodej a marketing, udělat se zajímavými, upoutat na sebe ve velkém počtu uchazečů o práci. Někdy koukám na to, co mají v životopisech na LinkedIn lidé, které znám. Vím, že to, co o sobě uvádějí, je i nadnesené,  vylepšené, odlišné od skutečnosti. Chovají se ale tak, jak to trh žádá. Někdo zkusí něco vylepšit, takzvaně to zabere, tak to poradí dalšímu a  ten to udělá taky tak. Když se snaží být prodejnější a vyloženě nelžou, je to v pořádku. Problém je, pokud někdo lže.  

Setkala jste se v době, kdy jste byla ve vysokých manažerských pozicích s tím, že někdo na svou práci nestačil kvůli věku?  
Byla jsem generální ředitelka, dnes se tomu říká transformační, dvou zahraničních korporátů. Dělala jsem zásahy do firem, aby do roku, dvou opět dobře fungovaly. V jedné jsem zdědila i podřízené ve věku na padesát, tehdy starší než já. Bylo to v pohodě, jen jsem je musela víc namotivovat. Někteří byli vyhořelí, jeli ve stereotypu. Ale když jsem byla na začátku kariéry, od roku 1994 obchodní ředitelka korporátu s rychloobrátkovým zbožím, budovali jsme pobočku v ČR a SR. Musela jsem do prodeje spolu s mými manažery vybírat jen mladé lidi, vysokoškoláky.  

Proč?  
Protože práce v terénu byla dřina a časově náročná. Byl tu velký konkurenční boj, ale krásná léta. I tito mladí lidé byli často po dvou letech vyždímaní a odcházeli jinam. Patřila jsem ve firmě k nejstarším, bylo mi třicet čtyři. Jednou k nám přijali do účtárny českého finance, bylo mu přes padesát. Po půl roce přišel a řekl: Jak to, Jano, můžete takhle vydržet? Tohle tempo přece nejde udržet dlouho. Po půl roce odešel. Ale my na to byli zvyklí, práce nás bavila. Dnes existují společnosti, ve kterých jsou šéfové mladí, ale také šedesátiletí. Od toho se obvykle odvíjí i věkové složení zaměstnanců. Když má generální ředitel šedesát, nemá problém mít pod sebou padesátníka. Ale když má ředitel pětatřicet, vybírá si častěji mladí zaměstnance. Prostě platí: Jaký pán, takový krám.

Takže je to vlastně logické?  
Já bych řekla, že je to spíše lidské. Mluvila jsem s šikovným šéfem středního, českého hotelu. Bylo mu kolem pětatřiceti. Říkal, že nezná problémy lidí po čtyřicítce a padesátce, že neví, jak s nimi jednat. Byl přesvědčen, že by se mu s nimi hůř spolupracovalo. Říkal, že u mladších podřízených nemá problém jim říct, co chce, být kritický.  Roli v tom hraje i nezkušenost práce se staršími lidmi.  

Může vůbec člověk po padesátce podávat stejný pracovní výkon jako ve třiceti? Vím, že v každém oboru je to jiné, ale kdybychom teď brali práci v byznysu, ve velkých  firmách?    
Já například vím, že už bych nesnesla náladového šéfa, který by na mně  řval nebo si na mně vyléval malé ego, bezdůvodně.  Hodně lidí do práce nechodí rádo, šéfové je stresují, manažeři se k nim chovají neprofesionálně. Ale lidé tam chodí dál, protože práci potřebují.  Chápu to. Já měla v životě asi čtyřicet šéfů. Všichni byli fajn, jen se dvěma jsme si nepadli do oka. Myslím, že duševně může člověk ve věku nad padesát podávat klidně výkon jako mladší. Horší je to s fyzicky náročnou prací. Třeba starší obchodní zástupci bývají více unaveni z denních jízd ke klientům. Ale je to velmi individuální.    

Kdybyste měla nějakého staršího člověka takzvaně prodat jako skvělého pracovníka, co byste na něm vyzdvihla?  
Lidé, kteří už mají něco za sebou, dokážou pracovat pro firmu dlouho a váží si toho, není třeba je kompletně zaškolovat. Mnozí už netouží stoupat v kariéře nahoru. Když se k nim šéf chová v normě, profesionálně, nehledají práci jinde. Mladého člověka ve firmě zaučí, investují do něj čas a peníze, a on, za tři roky, když už něco umí, jde dál a chce jít výš. Mladí lidé hledají, co vlastně chtějí v životě nejraději dělat. A to je správně. Velkým problémem manažerů, šéfů je, že neumí motivovat své podřízené. Starší lidi lze totiž namotivovat v práci tak, že duchem omládnou a budou pracovat s radostí, vymýšlet něco nového jako mladí. Obě strany se vzájemně obohacují.  

Ještě něco?  
Mně se například nelíbí, když někdo lidi škatulkuje a do souvislosti s vyšším věkem dává názor, že starší lidé se nejsou schopni učit novým technickým věcem. Není to pravda. I mladí lidé se dělí na ty, kterým technika  nic moc neříká a internet používají jen běžně. Naopak ve věkové kategorii nad padesát  je už mnoho lidí, kteří s internetem a PC programy umí pracovat perfektně. Řadím mezi ně i sebe a například i mou tetu, které je sedmdesát a dělá na počítači prezentace s hudbou, upravuje si fotky, vytváří koláže. Naučila se to sama. Takže, když někdo řekne, že starší lidé jsou počítačoví analfabeti a hůře se učí novým technickým dovednostem, hned oponuji.      

Změní se to? Starších lidí přece neustále přibývá, jsou v dobré kondici, nebude to naopak tak, že oni jednou budou vládnout pracovnímu trhu?    
Slyšela jsem od jednoho kolegy, že v Rakousku už mají problém najít práci i čtyřicetiletí. Že jsou staří, muži i ženy.. Na druhé straně se hranice důchodu stále posouvá. Dnešní mladí lidé mají děti po pětatřicítce. Rodí v době, kdy my už měli děti odrostlé. K tomu mají hypotéky. Muži budou muset kvůli dětem a hypotékám pracovat o mnoho déle, než my.  My jsme generace bez dlouholetých finančních závazků. Já bych si půjčku nikdy na nic nevzala, pro mě by to byla ztráta osobní svobody. Prostě, když něco chci, nejprve si na to musím vydělat. Ale současná mladá generace bude asi většinově ještě v padesáti letech splácet své hypotéky. Nevím, ale myslím si, že se to časem opět změní a starší lidé budou zaměstnavateli posuzováni jinak než dnes.

práce
Hodnocení:
(4.4 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.