(obrázek z klukovského dětství)
Chytit do ruky svazek klíčů, padajících z výšky posledního patra činžovního domu, vypadá snadně. Zvláště, když k velkému kroužku, na kterém jsou klíče navlečeny, přivázala babička pevným uzlem kus hrubé látky, aby tak klíčům dala pocit padáku, který je bezpečně snese dolů. Stojím před domem, hlavu zakloněnou dozadu a dívám se vzhůru. Napjatě sleduji let padáku, který žádným padákem není. Látka, která se nerozprostřela do plochy, ale zúžila se do krátkého chvostu, vypadající jako ohon komety, nemůže těžké klíče zbrzdit natolik, aby na dlažbu chodníku nedopadly s hlučným, zvonivým žuchnutím, které musí být slyšet po celé ulici. Snažím se je chytnout a připadám si jako zachránce podivného železného sebevraha, který se rozhodl skončit svůj bídný rezavý život skokem z nejvyššího patra starého činžovního domu.
- Nech je bejt! - křičí na mě shůry babička. - Polámeš si prsty! -
Vím, že když budu neobratný a klíče chytnu špatně, udeří mě do prstů a bude to bolet, ale beru vše jako hru, na kterou se těším. Když totiž klíče šikovně polapím, složím tím zkoušku, kterou (jak si představuji) musí podstoupit každý, kdo chce být přijat do cirkusu. A já bych chtěl. Jednou jsem viděl žongléra, který dokázal vyhodit do vzduchu deset míčků a všechny je zase chytit. Přitom mu ani jeden nespadl na zem. Tak mě to ohromilo, že jsem zatoužil stát na jeho místě a sklízet jako on obdivný potlesk obecenstva. Takový svazek klíčů by pak byl pro mě, cirkusového eskamotéra, směšně snadnou záležitostí. Ale kdo ví? Ani dvacet míčků by možná nevyvážilo jeden svazek klíčů, který by se na mě pod šapitó řítil z míst, kam se odváží vyšplhat jen kouř, pavouci a provazochodkyně.
V tuto chvíli ale stojím na chodníku, a klíče se na mě řítí a chystají mě praštit, jestli rychle neuskočím. Nebuď strašpytel, domlouvám si v duchu. Dneska klíče určitě chytíš a ani neucítíš, že by ti něco žuchlo do dlaně. Už mám vyzkoušeno, že se musí v poslední fázi letu takového těžkého předmětu srovnat rychlost ruky s rychlostí jeho kolmého pádu. Chytnout ho v dostatečné výšce nad zemi a ruku zhoupnout dolů a v tom zhoupnutí rychlost volného letu zbrzdit a vyrovnat. Pokud to tak neudělám a ruku nechám nehybnou, dají klíče mé dlani pořádný výprask.
- Dej pozor! - křičí na mě znovu babička a vyklání se z okna, jako by chtěla skočit za klíči a ještě jim domluvit, aby nepadaly s takovou urputností. Dívá se dolů a očima bedlivě sleduje dráhu padajícího předmětu. To stejné já dělám zezdola. Klíče od vchodových dveří jsou na pár vteřin v centru našeho jediného zájmu. Všechno kolem zmizí, rozplyne se jak v pohádkové zemi, ve které stačí vyslovit šupitopresto a strom se změní v lístek, kámen v zrníčko prachu, hora v krtčí kopeček a moře v slzu na dně polévkové lžíce.
Fuíííí..., ulicí se najednou prožene vítr. Vlající kus látky na svazku klíčů se mění v nestabilní plachtu, zatřepe se a v poslední chvíli o trochu změní směr padajícího kovu. Tak rychle zareagovat neumím, zvláště když v druhé ruce držím velký květinový pugét zabalený do papíru.
- Au! - vykřiknu, když ucítím bolest na palci ruky, kterou jsem po klíčích chňapl, ale nechytil je. Dopadly na chodník a hlavičkami kleply o dlažbu. Temně to zazvonilo.
- Vidíš, říkala jsem ti, abys je nechal bejt! -
Babička se usmívá. Tuhle cirkusovou hru na létající klíče hrajeme každou neděli, když k ní jdu na oběd.
Bydlí spolu se svým mužem, mým dědečkem, ve starém činžovním domě. Takové domy se už dnes nestaví, pouze bourají. Už nevyhovují komfortu žití, kterým si nás moderní doba ochočila. Babička s dědečkem mají pro sebe na posledním patře domu jen dvě místnosti, kuchyň a obývák. Kuchyň je pro jednoho z nich i ložnicí (většinou pro dědečka, protože si ještě před spaním na pohovce, oddělené závěsem, rád ubalí cigaretku, a to mu babička v obýváku na gauči, určeném taky pro posezení návštěv, nedovolí). Dvě velké almary, pro mě s tajemnými věcmi pro domácnost, vystrčili za dveře na chodbu domu. Babička ušila dlouhý těžký závěs a dědeček do zdi připevnil konzoly, aby se dal na ně závěs připevnit. Tahle tmavá skrýš, kam chodbové okno nedohlédne, je pro mě tajemným místem. Voní pracími prášky, jádrovým mýdlem a štiplavou desinfekcí kuliček proti molům. A je tu ještě kousek temné a zaprášené půdy, kam si babička s dědečkem uložili tři velké černé truhly. Truhly jsou zamčené a před námi dětmi, sestřičkou Ninuškou, bratranci Rolinkem a Zdenečkem, a mnou, pokud přijdeme společně na návštěvu a vetřeme se na půdu, se neotvírají. Ty masivní a těžké truhly s železnými držáky na bocích, s kováním na rozích a s obvodovými zpevňujícími kovovými pásy probouzejí mou fantazii. Určitě je v nich ukryt zlatý poklad. Nebo nějaké zakázané knihy, protože dědeček rád čítává a když jsem se chtěl jednou podívat, co to má za knihu položenou na gauči, babička mě odehnala jak dotěrnou husu. - Kšá, ty zvědavče! - zavolala na mě, - nech ji tam ležet, to není kniha pro tebe! -
Odemknu si ze světla ulice vstupní dveře do domu a vcházím do temnoty chodby. Palec, do kterého mě klíče praštily, stále bolí, ale za chvíli na bolest zapomenu. Dal jsem si totiž další nebezpečný úkol, proplížit se šerosvitem chodby, vyšlápnout schody až do třetího patra a minout dveře ostatních nájemníků na každém patře tak tiše, že mě nikdo neuslyší a nespatří. Daří se mi to znamenitě, vždyť kdo by vycházel ven z bytu, když je čas oběda a na stolech je připraveno k snězení všechno to sváteční menu, které hospodyňky chystaly už od samého rána. Moje babička dělá pravidelně v neděli hovězí polévku s nudlemi, pravou svíčkovou s brusinkami a na páře vařeným knedlíkem a jablečný štrúdl navrch k tomu. Někdy ovšem nečekaně něco nebo všechno změní, jako třeba nudle v hovězí polévce vymění za játrové knedlíčky, svíčkovou za smažený vepřový řízek s bramborovým salátem a štrúdl za máslovou bábovku. A tak vlastně nikdy s jistotou nevím, k jaké to dobrotě se po schodech starého činžovního domu tiše a obezřetně plížím. Poznat čichem, co se vaří v třetím patře, nelze. Už dole v chodbě za dveřmi z ulice je vzduch prosycen vůněmi všech jídel ze všech domácností tohoto domu. Mísí se ovšem s pachem zatuchlé a málo větrané chodby. Její omítka útrpně vydechuje do ztemnělého prostoru dávné sny o posledním bělostném vymalování. Je zežloutlá věkem, na mnoha místech poškrábaná, s mastnými ostrůvky dlaní, které se jí roky dotýkají tam, kde chybí zábradlí. Schody, uprostřed už mírně prošlapané, mně pod nohama šustí jako písčitý břeh věčně omývaný vlnami moře.
Na každém odpočívadle mezi jednotlivými patry je výklenek s oknem do dvora a s dveřmi, vedoucími do malé komůrky se splachovací záchodovou mísou. Malý záchod s dřevěným sklápěcím prkénkem, které si lepší časy hladkosti už nepamatuje, se mi nelíbí. Smalt záchodové mísy je rozpukaný, prkénko má povrch vydřený od čistícího prášku a kartáče a záchodovým oknem dovnitř nakukuje rezivějící okapová roura obklopená mokvající, mechově zelenou a opadávající omítkou. Tohle malé, trochu zapáchající, ale potřebné vězení, je společné pro všechny nájemníky na patře. Dědeček sem často chodí kouřit své balené cigaretky, když už babičce jejich kouř příliš štípe v nose. Já tam chodím jen tehdy, když mám opravdové nezbytí.
- Tak jen pojď dál, - vyzve mne babiččin hlas, sotva zaklepu na dveře bytu. Předtím jsem si ale zul tenisky, obul si připravené papuče a poodhrnul závěs, abych se podíval, jestli se za ním neukrývá něco nového. Uvítal bych koloběžku nebo luk s šípy. Ale je tam jen kýbl, smeták a lopatka s metličkou. Zklamán nejsem. Moje dětská duše dobře ví, že babička na koloběžce nejezdí a dědeček lukem nestřílí. Přesto při každé návštěvě za závěs nakouknu, co kdyby přece jen...
- Už jsme si mysleli, že nepřijdeš! - hubuje mě babička. - Kde ses loudal? -
- Neloudal, - odpovím dotčeně. - Zalíval jsem ještě zahrádku a natrhal tulipány. Tady jsou. - Podám babičce jedenáct červených tulipánů zabalených do kusu žlutého krabicového papíru. - Táta vám je posílá. -
Tatínek vždy, když nemůže přijít k babičce na oběd, pošle místo sebe nějakou kytici. Dnes tulipány,. které jsou jeho chloubou. Z celé vesnice, kde bydlíme, se lidé chodí jeho tulipánům obdivovat. Tulipány takových barev nikdo na své zahrádce nemá. A ty tvary kalichů! A listy hladké, vykrojené, špičaté, ploché i zoubkované. Všichni sousedé uznale pokyvují hlavou a s těžko skrývanou závistí se tatínka ptají, kde koupil cibulky těchto neobyčejných květin. Tatínek se jen pyšně usmívá a říká: - Zdaleka jsou, zdaleka, ty u nás neseženete, i kdybyste měli republiku nohou prochodit. -
- Z Holandska je máte, viďte? - zkoušejí to někteří zvědavci.
- Ale kdež! - pobaveně odpovídá tatínek a s nádechem světáckého znalce dodává: - Ani v Holandsku jim takové nerostou! -
- Tak prozraďte, sousede, - žadoní okukující zoufalci, - to vás přece neubude! -
Ale tatínek neprozradí. Ani já nesmím, a ani nechci. Chápu, že by tatínek přišel ve vsi o své postavení tulipánového krále, a navíc by s ním možná už nikdo nechtěl mluvit. Vždyť natírat v noci, kdy jsou hlavy tulipánů semknuté a pevné, jejich listy speciální barvou, kterou si sám vynalezl, a vystřihovat v nich malými ostrými nůžkami zoubky, obloučky nebo vlnky, to je hanebný podvod na přírodě! Tatínkovo počínání však není zlomyslné. Baví ho to, a já si v skrytu duše myslím, že o jeho kadeřnických úpravách tulipánů sousedé vědí, jen je také baví s ním tuhle jeho hru hrát. Babičce však tatínek posílá tulipány neupravené, takové, jak je pánbůh a příroda stvořili.
- Ach, bože můj, ty jsou krásné, - vděčně vzdychne babička. Bere si kytici a vkládá ji do velké skleněné broušené vázy. - A proč nepřišel, táta? -
- Je na služební cestě. -
- Na ja, taky to nemá lehký, - broukne si babička jakoby sama pro sebe. - Život néni péříčko. Tak si opláchni ruce a sedej, dnes máme pečený kuře a brambory na šťouchačku. To máš rád, ne? -
Přikývnu. Mám rád všechno, co babička uvaří.
- Po obědě půjde děda se strejdou na fotbal, - oznámí babička, a aniž se mě zeptá, jestli chci jít také, obrátí se ke svému muži a řekne: - Jozef, vezmete ho s sebou? -
Dědeček, který už sedí za stolem, se netváří moc radostně, jen pokrčí rameny a pomalu si dál balí cigaretku.
- Jozef, teď mi tady nečmuď! - zavelí babička. - Bude se jíst, tu chvíli vydržíš! -
Dědeček zatrpkle povzdychne, olízne koncovou plošku papírku s nasypaným jemným tabákem, zatočí z papírku tenkou cigaretku a vloží ji do zlaté, tenké tabatěrky, ve které uchovává vždy několik ruliček dopředu ubalených. Zaklapne tabatěrku a řekne: - Tak jezme. A jestli, Lubajs, budeš chtít, tak tě vezmem´. -
Dobře ví, že chtít nebudu. Fotbal mě nezajímá. Dědeček mnou proto trochu pohrdá, alespoň se mi to zdá. Co to má za vnuka, kterého nezajímá fotbal.
- Já bych, dědo, šel, - odpovím, abych mu přesto udělal radost, - ale nemůžu. Mám s klukama domluvený rybník. Vytáhneme z bahna pramici a chceme ji opravit a plavit se. -
Dědeček se usměje a já vím, že už je se mnou opět zadobře. Správný kluk musí být odvážný, trochu nezbedný, přiměřeně i neposlušný a dareba. Však on taky takový býval, jak se při chvilkách dobré nálady rozvzpomene.
- Ach jo, jeden aby měl strach, - zaběduje babička. - Vždyť se můžeš utopit! -
Postaví na stůl hrnec husté, skořicí a bobkovým listem vonící rajčatové polévky a rozlévá nám na talíř. Barva polévky, podobná barvě krve, jako by zlověstně potvrzovala její ustrašená slova. Dědeček a já se však usmíváme. On svou ženu zná a dobře ví, jak je ustaraná a dopředu vidí všechno černě, a já vím, že se nic nestane, protože žádnou pramici vytahovat z bahna rybníku nebudu. Řekl jsem to jen naoko. Půjdu totiž domů a do večera budu zažívat nedělní oběd, protože jako obvykle budu muset všechno sníst a budu přecpaný. Ale bude mi moc dobře a budu si v houpacím křesle číst dobrodružnou knížku svého klukovského dětství.