„Pane Pomyje, Vaše maturitní práce z pozemního stavitelství mě přivádí do rozpaků, s něčím podobným jsem se ještě nesetkal. Nevím, jak se mám vypořádat s takovým množstvím hrubých gramatických chyb. Já bych měl hodnotit stránku odbornou - stavařskou, ale nemůžu je nevidět. Když si představím, že napíšete služební dopis, jímá mě hrůza. Co máte z češtiny?“
„Čtyřku úplně v pohodě“.
„Koho máte na češtinu?“
„Já jsem zapomněl, jak se jmenuje. Taková… co má ječivý hlas a furt nám recituje Nerudu.“
„Aha, tak já se jí zeptám, jestli je taky úplně v pohodě. Člověče, vždyť nejde jen o češtinářku. Písemné maturitní práce se předkládají i k ústní zkoušce a tam je celá komise… ... Podívejte se, jak jsem ten Váš svislý řez musel začervenit při opravování. Co tomu říkáte?“
„Je to škoda. Už nevypadá tak hezky. To se porotě nebude líbit.“
„Jasně, já jsem Vám to zkazil! Nebude to porota, ale maturitní komise. A Vy nejste z ničeho obžalován. Prozatím…“
„Pane Pomyje, Vy jste přece vyučený truhlář, že? Máte to v dokladech. A píšete dřevjený špalík. To jste nikdy v učilišti nenarazil na slovo dřevěný?
„Možná jo, já si to nepamatuju. Už to je pár let, víte?“
„Tak promiňte, dědečku. Tady je další perlička.- krokef s „f“ na konci! To se dalo čekat. Aby Vám neulítly fčely, i s maturitním vysvědčením !!!“
„Nebo tady - stik panelů! Přece se jedná o stýkání a ne o stíkání! Takže je to styk panelů s tvrdým „y“. Takhle si to vždycky zkuste zdůvodnit! Jakpak by to bylo u pohlavního styku, pane Pomyje?“
„Taky by to asi bylo lepší s tvrdým“
„No vidíte! To už byste mi uměl zdůvodnit, že?“
„Teď už jo, když jste mi to předvedl.“
„Pojďte sem! .. Nechám Vás opravit aspoň popisové pole na titulní straně desek, to jsem nezačervenil. Naštěstí je to jen tužkou. Opravte si slova maturytní a skouška . Já to nechápu, člověče, vždyť to bylo předepsané na tabuli. Kdybychom to takhle nechali, mohlo by kolegyni češtinářku trefit a padla by na zem ve svých slavnostních šatech. A to už byste opravdu mohl být obžalován – z ublížení na zdraví a z poškozování cizí věci.“
„Ještě tady, Vaše jméno. Máte tam Pomije s měkkým „i“. Podepsat byste se snad už mohl naučit i jako dálkař.“
„To je tak správně.“
„Určitě? Ukažte mi raději občanku“!
„Já ji sebou nemám, ale vím to. V naší rodině to bylo vždycky s měkkým, odjakživa.“
„To buďte rád, že jste vůbec na světě. Nechcete si raději zavolat rodičům, jak je to doopravdy? Pro svůj klid. Můžete volat z kanceláře. .“
„Nechci, já jsem klidnej.“
„No dobře, budu Vám to věřit. Pro jistotu se na to ale doma mrkněte, a kdybyste si to rozmyslel, vyhledejte mne, ještě bychom to opravili. Pozor, muselo by to být do dne ústní zkoušky!“
„Já si to nerozmyslím a táta taky ne.“
„Uděláme to spolu takhle, pane Pomije. Oceňuji, že jste mi tam nenapsal pozemní stavytelství s tvrdým y, tak já Vám tu čtyřku z písemky dám, ale musíte mi něco slíbit. Jestli náhodou uspějete u maturity, tak nás zapřete a budete všude tvrdit, že jste chodil na stavárnu ve Volyni. Ano?“
„Ano, slibuju.“
„Ale Vy přece stejně nemůžete projít - písemkou z češtiny. Sakra, špalku dřevěnej!“