Podzimní povzdech

Léto v dáli mizí, podzimu předalo svůj majestát,
v mysli se ještě bráníš, vždyť není o co stát,
své žezlo léto předalo, svůj odznak moci,
podzim se vlády ujímá a koho už teď zajímá, jak vlahé byly noci...   

Snad všechny teplé barvy má na své paletě,
barevnou škálou hned stráň si rozkvete.
Rezavá, červená, hnědá i žlutá,
krásou se probarví i stará vrba, co dávno je dutá.

Zemitá vůně podzim provází a mlžné ráno bývá,
později plískanice neschází a vítr břízkou kývá.
Pak zaprší a voda padá z nebe,
a první ranní mrazík, co za nehty nás zebe.      

I listí tiše prší ze stromů a třepotavě se k zemi snese, 
za zvuků nebeských zvonů,romanci o zmaru v přírodě nese. 
Krajina usíná, ztichlá, snad k nahotě své nechce se znát,
tak opusťme ji zasněnou, do sebe zahleděnou,
vždyť svůj sen o jaru už se jí začíná zdát....