(Nejen v souvislosti s politickou scénou.)
Důležité není jen, kam kráčíme, ale jak. Jinými slovy - před námi není pouze cíl, ale cesta k němu. Cíle mohou být šlechetné, pochybné, dobré, špatné. Cesty klikaté, přímé, trnité, snadné. Cíle známe, ale cesty volíme. Svoboda, úspěch, ideální školství, perfektní zdravotnictví, čestní politici, finanční jistoty... Víme co, ale nevíme jak. Chceme to za každou cenu, nejlépe hned, ale nikdo nám není schopen poradit, jak na to. Hledáme cesty u svých sousedů (vždyť ti už toho dosahli), hledáme je u kamarádů (vždyť ti už úspěch mají), hledáme vzory a předlohy u jiných a zapomínáme, že každému cesta kladla jiné překážky, které musel zdolat. A kolik cest, tolik různých překážek. Zapomněli jsme kráčet s rozmyslem, bez závisti a s pokorou. Většina našich cílů je běh na dlouhou trať (i když připustím, že běžíme už dlouho, stále to nestačí). A čím se podaří udělat méně chyb, tím lépe. Nezapomínejme, že je jen málo lidí, kteří by nás při našem pochybení vrátili z cesty zpět*.
*Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: "Quo vadis, Domine?" (Kam kráčíš, Pane?). "Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé". Odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. (Wikipedie)
