Koníček
Foto: archiv autorky

Koníček

28. 10. 2017

Můj tatínek se narodil v malé chaloupce v roce 1917 ve vesničce Drahanské vrchoviny - měli něco málo polí a jako tažná zvířata k práci na poli se tehdy u nich využívaly jen dvě kravičky. Také s nimi hodně jezdil, jak je vidět na fotografii - to byl ještě svobodný. Přiženil se do hospodářství, které mělo 18 hektarů a tam už musel jezdit s koňským potahem. Měli jsme koně dva - Šemíka a Adu - na dolní fotografii je klisna Ada s mým strýcem, tehdy studentem veteriny. Ada byla mým nejoblíbenějším zvířetem - také jsem na ní občas v dětství jela, ale jen pod dohledem tatínka.

Jakmile jsem jen trochu odrostla, tak už jsem s Adou jezdila s menším vozem a také v létě obracela a shrnovala seno - někdy jsem ani nemohla pořádně udržet opratě, ale nikdy jsem nespadla (byla jsem nejstarší dítě). Tatínek měl vždy na práci silnějšího Šemíka...

A co mne přimělo k napsání tohoto článku? Šla jsem včera naším městem kolem menšího obchodu a zaujala mne na vývěsce nabídka koňského salámu - 1 kg za 159 Kč, v mém dětství stával 10 korun...

Jen jsem prošla a ihned si po moc dlouhých letech s bolestí vzpomenula na naše koně.

Tatínek je využíval ke všem polním pracím, v zimě s nimi přibližoval i v lese dříví - byl to jeho přivýdělek. Já jsem od útlého věku vždy musela stáj po odjetí tatínka čistit, ale také hned, když se koně vrátili zpátky do maštale - jsem jim ráda dávala něco do žlabu - byli to takoví moji nejlepší pomocníci a tiší důvěrníci v dětství.

V roce 1957 se u nás založilo JZD a po velikém a často i násilném přemlouvání tam vstoupili nakonec všichni, kdo měli nějaké pole. Zatímco maminka bránila spolu s ostatními hospodáři pole před agitátory i vidlemi, můj tatínek na to měl jiný názor a stal se na několik let jeho prvním předsedou - měl dělnický původ. Ale tím s našimi koňmi neměl kdo jezdit - proto je odvezli jako první ihned do města...

Bylo mi moc a moc smutno, když v mém věku 11 let jsem viděla Šemíka a Adu naposledy...

Druhý den jsem byla vyslána rodinou, abych šla koupit do malé masny "koňský salám." V té době bývaly veliké fronty na maso a také velmi časné od brzkých ranních hodin... Jak tak stojím v tom množství většinou starších žen, tak slyším jak si dvě povídají horáckým nářečím: "Podivé se na to maló, včera vodvezle jejich koně na jatka, dnes z nich bode maso..."

Zatočil se se mnou celý svět, který mi náhle úplně zčernal - v ruce jsem držela síťovku, kterou jsem málem pustila. V hlavě tma, závrať a snaha utéct z té fronty někam daleko od lidí do lesů. Nešlo to, byla jsem poslušná, takže jsem v tom stresu vydržela stát frontu, koupila požadované množství koňského kabanosu pro celou naši velikou rodinu. Přišla jsem úplně zničená domů a v hlavě měla stále jen jednu myšlenku - je to maso z našich koníčků, které jsem tak milovala. Dala jsem síťovku na stůl a vymluvila se, že nemám hlad. A ihned jsem z kuchyně odešla, abych nemusela vidět, jak budou všichni toto maso jíst...

Toto je jen malá vzpomínka na dobu před 60 roky a vždy, když teď půjdu kolem tohoto obchůdku, tak se už na upoutávkovou tabuli ani nepodívám a koupím si raději nějaké ovoce...

Můj příběh
Hodnocení:
(4.7 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.