Narodil se v roce 1941 a už v dětství získal odpor k totalitnímu režimu. Jeho otec se přátelil s kněžími, odmítl vstoupit do komunistické strany a tak na to rodina po únorovém převratu v roce 1948 doplatila. Otec skončil na nucených pracích, rodině bylo zabaveno auto a museli se ze svého domova v Jevíčku odstěhovat do vesnice Velká Routka, kde jim byla přidělen zdevastovaný dům. Otec byl po dvou letech nucených prací v Oslavanech puštěn domů, ale útisk rodiny ze strany komunistů tím nekončil. Když se František chtěl po maturitě hlásit na vysokou školu, zavolal si ho ředitel. „Já jsem chtěl jít na práva, chtěl jsem obhajovat lidi, měl jsem velkou úctu především k politickým vězňům. Ale ředitel teatrálně roztrhal mou přihlášku a řekl mi, že se budu hlásit na učňovskou školu,“ vypráví František v nahrávce pro Paměť národa, databázi příběhů lidí s pozoruhodnými životními osudy.
Vypráví v ní, jak se tedy šel učit do Moravské Třebové na tiskaře, jak ho po roce vyhodili, protože mu bratr nešťastnou náhodou prostřelil nohu pistolí a byl z toho obrovský malér. Vypráví o dalším maléru, kdy roztrhal na náměstí rudou vlajku. Byl totiž rozčílený z toho, že komunisté zavřeli otce jeho přítelkyně jen proto, že měl hospodářství a nechtěl vstoupit do družstva. František za to dostal sedm měsíců nucených prací v uranových dolech. Podotýká, že se kvůli tomu setkává s nedůvěrou, že má zkrátka nálepku odsouzeného kriminálníka, že mnozí lidé dodnes nechápou, jak takový člověk může dostávat vyznamenání. „Ale neviděli a nevidí přesah, který to mělo. Měl jsem prostě nutkání bojovat proti systému,“ tvrdí.
Následovaly další problémy, vše vyvrcholilo pokusem emigrovat. Pracoval totiž v cukrovaru a tak si řekl, že když vleze do vlaku, kterým se vozil cukr na Západ, bude to šance. Jenže smůla: „Dojeli jsme na rakouské hranice, kde se vlak zastavil. O půlnoci mě našli mezi stokilovými pytli. Dodnes nevím, čím to bylo. Možná mě vyčuchal pes, možná jsem usnul a chrápal.“
Rok vězení, práce v dolech, poté práce ošetřovatele tělesně a mentálně postižených lidí na Velehradě. Říká, že tam jeho život nabral úplně jiný směr.
Stanu se knězem
Vstoupil do řádu jezuitů, byl přijat ke studiu teologie v Litoměřicích. „Na fakultě nás navštěvovala StB. Vyzvídali naše názory na okupaci Československa. Řekl jsem jim, že mám rád Sovětský svaz, vždyť odtamtud přes matčinu linii částečně pocházím, ale že politiku SSSR odsuzuji,“ vypráví.
Přestože se bál, že bude ze studia vyloučen, nakonec v roce 1974 dosáhl kněžského vzdělání. Jenže nedostal státní souhlas, tedy povolení vykonávat práci kněze, což bylo za komunistického režimu nezbytné. Odmítl totiž složit slib, který požadoval komunistický Úřad pro věci církevní a bez něj kněz nemohl dostat plat a faru. Své příslušnosti k církvi si však velice vážil a podotýká: „Kdyby byl tehdy kdysi ředitel na jedenáctiletce rozumnější, přihlášku na práva by mi schválil. Studoval bych právnickou fakultu a dnes bych byl tak třikrát rozvedený a zkorumpovaný. Když přihlášku roztrhal, tak mi ukázal cestu ke kněžství.“
Od kněžství nebylo za socialismu daleko k disentu. Podepsal Chartu 77, šířil samizdatovou literaturu, pracoval v různých zdravotních a sociálních zařízeních, tak, aby mohl pomáhat lidem v těžkých situacích, byť oficiálně jako kněz působit nemohl.
Kvůli knihám do vězení
V olomoucké nemocnici ho zatkla Státní bezpečnost. Po tříměsíční vazbě ho už v nemocnici nechtěli dál zaměstnávat, tak se přesunul do Prahy. Další zatčení, dvacet sedm měsíců vězení v Plzni za šíření samizdatové literatury. „Byl jsem umístěn do podzemního uzavřeného oddělení. Po každé pracovní směně jsme se museli vysvléknout a následně nám kontrolovali všechny tělní otvory, jestli něco nepašujeme. Nutili nás dělat dřepy, jestli něco nevypadne. Bylo to nesmírně ponižující,“ vzpomíná. Pro vězně sloužil tajně mše svaté, jeho víra v Boha se ještě upevňovala. „Když jsem pak z vězení odcházel, dozorci říkali, že ještě že jdu, protože už se jim na celách všichni modlí,“ podotýká.
Ještě v roce 1988 byl znovu zavřený na čtyři měsíce. Zkrátka, celý jeho život za komunismu byl jedno velké pronásledování a kličkování. „Víte, vždy jsem měl na mysli především to, abych nepodlehl žádnému amorálnímu návrhu,“ říká.
Po roce 1989 se konečně mohl začít věnovat kněžské práci. Rozvinul ji naplno. Vracel se do nemocnic, do ústavů pro tělesně a duševně postižené, do věznic, do ubytoven pro bezdomovce, mezi ně přímo v ulicích, mezi feťáky. Zkrátka mezi lidi, kteří se ocitli v těžkých situacích. Cítil se mezi nimi dobře, tušil, co jim schází, jak jim pomoci. Je tak trochu jedním z nich. Ví, jaké to je, když má člověk nálepku, že je ze špatné společnosti. V jeho povídání pro Paměť národa není vše, co jeho život obnášel.
František Lízna je totiž skromný a tak tam chybí výčet lidí, kterým pomohl. Je jich mnoho, nejen bezdomovců či vězňů, ale také mnoho těžce nemocných, kterým poskytl útěchu a naději, když pracoval v nemocnicích a ústavech. Často se o něm říká, že je průvodce lidí na okraji společnosti. Nyní žije a slouží mše v malé vesnici Vyšehorky u Mohelnice, mimo jiné působí jako vězeňský kaplan v nejtvrdší věznici Mírov. Pozoruhodné na jeho životě je ještě něco. Jeho záliba v chůzi. Je poutník. Chodí pěšky tisíce kilometrů, tak jako kdysi kněží chodívali, aby šířili víru a naději v různých zemích. On si na těch cestách třídí myšlenky, získává sílu na další práci a mimo jiné i na boj se svým onkologickým onemocněním.
Některé jeho cesty ze zdají být až neuvěřitelné. Má za sebou pěší pouť ze Svaté Hory u Příbrami do Santiaga de Compostela, pouť z hory Kremenec na ukrajinsko-slovenském pomezí do města Chersones na Krymu a další obrovské vzdálenosti.
Františka Líznu a další tři zajímavé osobnosti můžeme vidět v pátek 17. listopadu od dvaceti hodin večer na ČT 2, která přenáší přímý přenos z udělování Cen Paměti národa v Národním divadle. Přímý přenos přenáší také Český rozhlas Plus. Jeho příběh a tisíce dalších pozoruhodných pamětníků se dá najít v databázi www.pametnaroda.cz provozované neziskovou organizací Post Bellum.
