Na toto úsloví jsem, přátelé, narazil již jednou v jiných souvislostech u mého článku https://www.i60.cz/clanek/detail/18260/hratky-s-cestinou-no-taaak-nebud-labut . Bylo to pojednání o českých a anglických idiomech. To jsem se ještě nezabýval původem různých přísloví a rčení, neboli "proč se to tak říká". Jak jsem již uvedl u svého posledního článku s názvem „Týí brďo…“, výklady mohou být různé, i když se často shodují, až to vzbuzuje podezření z opisování autorů - (to víte, co může mne, bývalého učitele, napadnout). Nuže, pojďme se dnes podívat na tu labuť a to tentokrát v několika různých výkladech.
1. Jedná se o studentskou recesi
Je to úsloví ryze české a z nedávné doby. První divoké labutě, které nebyly uprchlicemi ze zoo, se v Čechách objevily až po druhé světové válce. Na jednom pražském gymnáziu učil matematiku velmi neoblíbený profesor, který se jmenoval Labuda. Byl již dost starý, zřejmě přesluhoval, ale to by studentům nevadilo, jiní pedagogové této věkové kategorie byli naopak milí a přátelští. Jenže Labuda byl alkoholik. Opilý sice do školy nechodil, ale téměř pokaždé byl protivný, jízlivě ironický až zlý. Často dával studentům neohlášené testy, vlastně vždy, když se mu nechtělo učit. Zde se ukázala pravdivost rčení „Všechno zlé je pro něco dobré“. Labuda totiž velmi často test zadal, pak si před sebe na katedru postavil aktovku a usnul spánkem spravedlivých. Všichni víme, jak je dobré mít ve třídě alespoň jednoho kamarádského premianta, který vše rychle spočítá a pošle do oběhu. V této třídě ovšem byl ještě jeden dobrý matikář, jenže tzv.šprt. Štvalo ho, že téměž všichni pak měli z testu dobrou známku a on tak nevynikl. A tak několikrát šel pod nějakou záminkou ke katedře, aby Labudu vzbudil. Třeba se ho na něco zeptal, nebo se dovolil na záchod. Anebo mu dokonce již svoji práci odevzdal. Netřeba uvádět, že mu to spolužáci opláceli různými naschvály. Nakonec to vzdal a uposlechl výzvu „nebuď Labudu“. Nebyli by to ovšem studenti, kdyby to nakonec nezměnili na „nebuď labuť“, protože se to tak krásně rýmuje. Ale nejen to. Pan profesor zároveň tak získal přezdívku Labuť, která se ujala v celé škole, dokonce i mezi kantory.
2. Začalo to již v antice
Zdálo by se, že toto naléhavé vybídnutí vzešlo z dílny žižkovského vtipálka, ale ve skutečnosti jde o výrok nepoměrně starší. Jeho autorkou je Héra, nikoliv rodná sestra másla, ale slavná olympijská bohyně, manželka samotného Dia. Ten byl, jak známo, značně do větru, navazoval stále nové známosti se ženami i s bohyněmi. Při námluvách bral na sebe ty nejfantastičtější podoby. Když se mu zalíbila krásná Leda, proměnil se dokonce v labuť. To Héru velice rozezlilo. Zdálo se jí, že se to nesluší, vždyť je král bohů, a také mu tyto podivné záliby pořádně vytmavila. Když je nevěrník a erotoman, má vyhledávat milostnice ve své božské podobě a ne proměněný v nějaké hovado! Při tomto pokárání také Dia důrazně požádala, aby nebyl labuť. Zeus nebyl příliš nakloněn konstruktivní kritice, a tak se vesele proměňoval i nadále. Nicméně Héřino zvolání vstoupilo do dějin a my je s gustem používáme dodnes vůči těm, kteří se chovají, dle našeho soudu, nepatřičně.
3. Může za to Labutí jezero
Legendární českou komedii „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ a její pokračování „Jak dostat tatínka do polepšovny“ zná snad každý, vedle filmu „S tebou mě baví svět“ jsou to snad nejhezčí naše filmy 20. století. Ale možná jste nečetli o zážitcích režisérky Marie Poledňákové s malou dětskou hvězdou Tomášem Holým v roli Vašíka a půvabnou Janou Preissovou. Samotná režisérka chtěla původně natočit drama. Měl to být dojemný komorní příběh osamělé matky se synem, ovšem Tomáš svým úžasným herectvím změnil i žánr celého filmu. Byl stále bezprostřední, veselý a zároveň něžný, jeho brebty byly okouzlující. Na příklad řekl „Luboš je můj otec a jeho máma je moje nevěsta. Teda … moje máma je jeho nevěsta.“ Nebo „je vdaná“, změnil na „je ženatá“. Tomáš také nechtěl mluvit tak, jak mu dospělí předepsali, a prakticky všechny jeho role jsou mluvené jeho kouzelnou dětskou hovorovou mluvou, do které si velmi často přidával své vlastní repliky. Režisérka Poledňáková jeho žblebty milovala, přestala mu dopředu prozrazovat příběhy i repliky a ponechala mu prostor pro jeho dětskou improvizaci. Ale Tomáš všechny bavil i mimo natáčení. Vyslechl věci, které neměl slyšet, a druhý den je komentoval. Protože neznal souvislosti, vycházely z toho takové blbosti, že všichni padali smíchem. Na otázky, odkud to ví, odpovídal, že je detektiv Colombo.
Díky častému reprízování těchto dvou filmů si můžeme připomínat i mistrovské herectví Jany Preissové (rozené Drchalové) z této doby, které téměř zastiňuje její ostatní práci. Pohodová spolupráce s režisérkou Marií Poledňákovou vyústila například v to, že hlavní hrdinka Anna byla ve scénáři baletkou, což byl Preissové dětský sen. Po maturitě na gymnáziu neměla zcela jasno o budoucí volbě povolání, rozhodovala se mezi archeologií, medicínou a baletem, nakonec byla přijata na DAMU. A v těchto filmech si zatančila dokonce s Vlastimilem Harapesem, špičkovým sólistou baletu Národního divadla.
Poledňáková přiznává, že bez Františka Němce a Jany Preissové by tyto komedie nikdy nemohly tak dobře fungovat. „ On se svým klukovským smyslem pro humor a ona půvabná a křehká. Vsadila bych se, že spolu ještě jako studenti prožili nějaký krátký románek“, píše ve své knize „S kým mě bavil svět“.
Připomeňme si ve stručnosti děj prvního dílu. Osmiletý Vašek žije sám jen s mámou. Jeho tatínek prý zahynul na Annapurně pod lavinou. Není divu, že Vašek shání náhradního tatínka. A když neprojde školník ani tělocvikář, zkouší to Vašek přes psa. Dokonce pro nového tatínka obaluje i řízky, i když to ještě nikdy nedělal. Má ještě jeden sen: Jet s mámou na hory. Máma je ale baletka a uvolnit ji z divadla není hračka. Nakonec se to ale podaří a odjíždějí do Krkonoš, kde se náhodou setkávají s Lubošem (František Němec), skutečným Vašíkovým otcem, a nakonec vše vyústí ve šťastný konec.
Je třeba dodat, že i ve skutečnosti se rodiče Tomáše Holého rozvedli a Tomáš žil jen s mámou, přesně jako ve filmu. A tím se dostáváme ke stěžejnímu momentu. Malý Tomáš se do své role tak vžil, že ji vlastně prožíval, jako kdyby František Němec byl jeho opravdový otec. Když spolu navštívili divadelní představení „Labutí jezero“, kde spatřil svoji filmovou maminku v náručí jiného muže, začal jí tu roli po představení vymlouvat. A zde se objevuje ona hláška „Nebuď labuť“. Do filmu se, bohužel, nedostala (a je to škoda), jenže celý filmový štáb se tím bavi
a od té doby žije svým vlastním životem. Pochopitelně toto rčení nemá smysl překládat do cizích jazyků.
Nuže, milí čtenáři, co si o tom myslíte? Především – je slovo „Nebuď“ odvozeno od slovesa „býti“ nebo „buditi“? Jak to cítíte? A teď má obvyklá závěrečná otázka. Uhodnete, které verze výkladu jsou ze Švandrlíkovy nebo z mé dílny? Protože jsem velmi zvědav na vaše odpovědi, zatím vám to naprozradím a uvedu správnou odpověď ve sloupečku vpravo až později. Ale přidám ještě jednu otázku. Věděli byste, proč se říká „labutí píseň“?
Zdroje:
- Kniha Miloslav Švandrlík „Proč se to říká"
- Čas pre ženy.sk
- i60 Libor Farský „Hrátky s češtinou“
- https://www.odpovedi.cz/otazky/jak-vzniklo-rceni-labuti-pisen
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Labut%C3%AD_p%C3%ADse%C5%88
Závěrem, již jen pro vaše pobavení, si vám dovolím připomenout silvestrovskou scénku Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, inspirovanou právě Labutím jezerem. https://www.youtube.com/watch?v=hzqGRODzeIU