Opět se schází rok s rokem a nastávají nejkrásnější svátky v roce, na které se těší snad všechny děti. Mám dva chlapce, a když byli malí, tak se těšili snad již od konce září. Dnes jsou dospělí a jak to bývá, až budou mít své vlastní ratolesti, také se asi budou ptát, kdy už budou vánoce, co se rozdávají dárky. Já bych ale chtěl zavzpomínat na vánoční čas mého dětství, kdy bylo hodně sněhu a svátky si daleko lépe užívali jak dospělí, tak i my, dítka školou povinná.
Pocházím z Podkrkonoší, z města Úpice, což je na půl cesty mezi Náchodem a Trutnovem. Chci vzpomenout na časy, kdy mně bylo tak osm až deset roků.
První sníh napadl koncem listopadu a udržel se skoro do konce března. Jak jsme se na to těšili. Musím říci, že to bylo v šedesátých letech minulého století. Byl to kraj a snad ještě je krajem textiláků, v továrně na zpracování juty, ti dříve narození ví, o co jde. Sněhu bylo tak kolem čtyřiceti až padesáti cm, což vydrželo až do jara, nikdy úplně neroztál. Naopak, občas ještě napadl. Bydleli jsme kousek od garáží ČSAD a autobusy nikdy neměly zpoždění. Když byl velký mráz, vrátný chodil „natáčet“ autobusy, aby vyjely první linky. Silnice se uhrábla pluhem, za ním vyjel pan Prouza s koňmi a vozem, na němž byla naložena škvára. Měl dva dospělé kluky a ti ji lopatama zozhazovali po sinici. Nesolilo se a také to šlo, to už se dnes nevidí.
Byli jsme tři děti, já, bráška a sestra, mně bylo osm a byl jsem nejstarší. Do školy jsme to měli asi deset minut a naproti ní byl mírný kopec, zvaný Kubičák, ten název se užívá do dneška. Kdo měl malé sáňky, vzal je s sebou do školy a hned po vyučování hurá na kopec. Samozřejmě, že jsme přišli pozdě domů na oběd. Maminka sice lamentovala, ale nám to bylo jedno. Nějaký ten pohlavek se dal vydržet. Jak se blížily vánoce, byli jsme nějak hodnější, i rodiče si toho všimli. Již čtrnáct dnů před Štědrým dnem jsme se dohadovali, kdo co asi dostane.
Večer před Štědrým dnem, kdy jsme šli spát, tak táta s mánou nastrojili stromek, byl to smrk. Pamatuji si, že byl vysoký asi dva a půl metru. Když jsme byli menší, měli jsme na něm svíčky. Později to byly elektrické, byla to taková srdíčka, bylo jich dvanáct, ve čtyřech barvách.
K večeři byl bramborový salát a řízek. Kapr se u nás nedělal, nevím, proč. Po večeři jsme odešli do ložnice, dali jsme si hlavy pod peřinu a čekali, až zazvoní Ježíšek a potom jsme mohli jít ke stromečku. Našli jsme hračky, knížky a také oblečení, jako šponovky, svetry, rukavice a tak, co bylo potřeba. Televize nebyla a v rádiu hráli koledy, tak jsme všichni poslouchali a rozbalovali dárky. Ke Štědrému večeru nesměl u nás chybět dort, a kdo potom ještě kdo chtěl, dostal dort polárkový. Také nesměly chybět obložené chlebíčky, ty jsem měl nejraději, zůstalo mi to dodnes.
Na druhý den maminka pozvala souseda fotografa, aby nás na památku vyfotil u stromku. Když si tak vzpomenu, pár snímků jsem našel asi před deseti roky, ale kam přišly ty ostatní, kdo ví, třeba je odvál čas.
Po vánočních prázdninách jsme se ve škole chlubili, kdo jaké dárky dostal a hlavně hračky. A když někdo přišel v nové bundě, věděli jsme, odkud to mají.
Asi před deseti roky jsem to vyprávěl mým klukům, jaké jsme měli vánoce. Míša, kterému bylo devět roků, se mě zeptal : „Tati, a co jste dělali po večeři, když nebyla telka ani video“ ? Když jsem mu to vyprávěl, moc se mu to nezdálo. Tehdy ta rodina měla k sobě blíže, než je dnes, je to tou uspěchanou dobou. Lidé se více navštěvovali než dnes. Již devět roků žiji na Moravě a zdá se mi, že tu lidé mají k sobě blíže než na severu.
Jak bych toto vzpomínání měl ukončit? Ne nějakými proslovy o dnešní morálce, to mi nepřísluší. Asi tím, aby se všichni lidé, nejenom u nás, rozhlédli kolem sebe. Až opět nastane ten vánoční čas, zastavte se v tom koloběhu života a zeptejte se, co jste hezkého udělali v tomto roce a komu pomohli. Věřte mi, že Vás u srdíčka bude hřát Vaše dobré svědomí a dobrý pocit.