Lidé, kterým je dnes kolem šedesáti a výše, doma, natož ve škole, rozhodně neslýchávali, že jsou výjimečné osobnosti, ze kterých jistě budou celebrity, z nichž si svět sedne na zadek. Slovo celebrita neznali a trendem bylo spíše potichu se učit, nevyčnívat z řady a neprovokovat. Mnohé rodiny, které poznaly hrůzy války, pak útlak v padesátých letech a pak rozčarování ze srpnové okupace v roce 1968, zastávaly názor, že hlavní je nemluvit před dětmi o ničem, co by mohlo ve společnosti způsobit problémy.
„Pamatuji se, že jak jsme si s kluky hráli na Brežněva a Husáka, což spočívalo v tom, že jsme se objímali a líbali se,“ vypráví pětapadesátiletý Petr z Ostravska. „Doma jsem totiž tak nějak vycítil, že si rodiče vždy dělají legraci, když se v televizi objevili vítající se papaláši, kteří se tam vlastně objevovali pořád. Viděla nás u toho objímání a líbání učitelka. Ptala se, co děláme. My řekli, že si hrajeme na Brežněva a Husáka. Byl z toho malér. Doma jsem pak pořád jen slyšel: Neprovokuj, nevyčnívej z řady, neupozorňuj na sebe, hlavně, aby ses dostal na vysokou. Když jsem řekl, že bych chtěl studovat dějiny umění, učitelka na gymplu mi řekla, že jsem se zbláznil, že mě tam nevezmou. Doma mi na to rodiče řekli, že kdo míří vysoko, padá hluboko. Tak jsem šel na strojařinu a po roce jí nechal, protože mi to prostě nešlo. Umění je celý život mou zálibou, ale živil jsem se tím, že jsem měnil různé profese od dělníka přes řidiče po technika. Nic mi v podstatě nešlo, žádná práce mě nebavila, takže jsem v životě nic nedokázal,“ říká.
Ve volném čase krásně maluje a rád chodí na výstavy. Pozoruje, jak odlišnou výchovu má jeho vnuk. „Mladí mu snad už od mimina říkají, že je výjimečný talent na všechno. Je mu sedm a chodí do pěti kroužků. Syn se chová, jako by měl geniální dítě. Stále se malého ptají, co si přeje, co si myslí, jaký má na to či ono názor. Je mu pět! Nedávno tomu malému rozmazlenci, který vlastně neví, co ho baví nejvíce, řekli, že vědí, že bude studovat Harvard. Na jedné straně se mi líbí, že ho povzbuzují, na druhé straně mi ten současný kult dítěte připadá přehnaný,“ přemítá Petr.
Sebevědomí, plány do budoucna, schopnost se prosadit, přesvědčení o vlastní výjimečnosti. To jsou věci, ve kterých se dnešní děti a mladí lidé hodně liší od starší generace. „Dnešní starší ženy jsou zřejmě poslední generací, která byla zvyklá řídit se zvyklostmi a radami svých matek a otců. V mnoha rodinách platilo, že co řekl otec, hlava rodiny, to se dodržovalo a nediskutovalo se o tom. Mnohé starší dámy si tuto určitou poslušnost nesou celý život,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.
Tady je zkušenost osmašedesátileté Dany z Olomoucka. „Když jsem si oblékla něco zajímavého, moje máma pokaždé prohlásila, že se to nehodí. Od mládí mám tedy pocit, že bych neměla nosit výrazné barvy, výstřihy, sukně nad kolena nebo džíny či upnuté kalhoty. Tedy, že se vlastně ke mně nehodí nic. A já mlčela. Brala jsem to jako fakt a beru to tak dodnes, i když se mi kvůli tomu dcera a vnučka smějí. Já taky často říkala dceři, co má či nemá dělat, co se sluší, co se hodí. Přistupovala k mým radám laxně, oblékala se podle svého a myslím, že je sebevědomější a šťastnější než já. No a vnučka? To je úplně jiný svět. Je tak sebejistá a nedá si do ničeho mluvit, až mi to připadá nebezpečné,“ shrnuje Dana.
Mnozí lidé si nesou ze svých rodin malá či větší traumata na celý život. Zejména starší dámy velmi často vzpomínají na přísnou výchovu, která dříve byla běžná. Když žena vyrůstala v prostředí, kde bylo naprosto nezbytné před Vánoci vygruntovat celý byt a to tak, že se škvíry mezi parketami drhly zubním kartáčkem, má často pocit, že to tak prostě musí být. A drhne, byť ji to nebaví a ve skrytu duše touží se na celé předvánoční šílení vykašlat, jít se místo toho projít na náměstí a dát si tam pečené kaštany.
Rozdíl mezi mladou a starší generací je, že mladé ženy by v takové situaci často šly na ty kaštany. Mezi staršími dámami je takové rozhodnutí mnohdy považováno za projev rebelství, zkrátka, za něco podivného. Protože některé si stále kladou otázku: Hodí se to? A ty, které si tu otázku přestaly klást, mnohdy cítí od svých vrstevnic údiv, ba i odsouzení: „Ona neuklízí, ale dává si večer u stánku pečené kaštany a svařák a ještě k tomu sama. A všimla sis, že má žlutou čepicí s bambulí? V sedmdesáti. Hodí se to?“