Už samotná podoba vyšehradské skály strmě vybíhající do vltavského toku podněcuje fantazii. Proto by nemělo překvapit, že odedávna se v souvislosti s ní vyprávějí báje a historky, z nichž běhá mráz po zádech. Z "klasických" strašidel tu najdete všechny, od čerta přes divoženky, ohnivé psy a světélka až po bílou paní. A pak tu jsou samozřejmě i zjevení specializovaná na tuto lokalitu – biolog by je nejspíš nazval strašidly endemitními.
K nim patří třeba bezhlavá ženská kostra v bílém rubáši, která sedává na valech ze strany nuselského údolí a lebku si drží v klíně. Špatnou zkušenost s ní udělal v předminulém století jakýsi pan Vencl. Jedné noci tudy provázel v ne právě střízlivém stavu dvě známé ze zábavy a na osamělém místě je začal obtěžovat. Dívky mu utekly, pak se ale Venclovi zdálo, že jedna z nich si to rozmyslela. Radostně šel vracející se bílé postavě vstříc, vzal ji za ruku – a zjistil, že drží hnát kostlivce. Následoval divoký útěk, při kterém spadl z hradeb a vyrazil si oko. Strašidlo mu pak chodilo každou noc strhávat obvazy, takže musel i mezi lidi chodit s otevřenou dírou místo oka. Na obtěžování žen už nebylo ani pomyšlení.
Mše kostlivců a zlá bílá paní
O strašidla není nouze ani v chrámu sv. Petra a Pavla. Dost nepříjemné věci tu prý zažila vyšehradská měšťanka paní Nygrýnová, když odpoledne zaspala a místo v šest hodin večer přišla na mši o půlnoci. Nejdřív jí bylo divné, že mši slouží kněz, který před časem zemřel, pak si všimla, že i další účastníci obřadu mají na kostech nějak málo masa a kůže. Zachránila ji mrtvá kamarádka, která položila prst na ústa a ukázala na vrata. Paní Nygrýnová správně pochopila, že se musí vytratit ještě před koncem mše, jinak ji kostlivci roztrhají. Vyrazila tedy z kostela a pádila k Cihelné bráně – jenže ani strašidla nezahálela. Kromě hordy ječících mrtvol prý měla nešťastná měšťanka v patách i černé psy se žhavými řetězy a ohnivé sudy, které vyrazily od rotundy sv. Martina. Paní Nygrýnovou prý ráno našli v bezvědomí a potlučenou.
V chrámu sv. Petra a Pavla se vyskytuje i další "endemitní" vyšehradské strašidlo, takzvaná šedá paní. Je poněkud nevyrovnané povahy, takže se doporučuje nevyhledávat s ní příliš důvěrný kontakt. Zvoníci z chrámu si stěžovali, že se ráda věší na lana zvonů a znesnadňuje jim jejich práci. Problém vyřešil až elektrický pohon.
Nechybí ani klasika v podobě bílé paní, ta vyšehradská ale má své zvláštnosti. Sice se také prochází po hradbách, místo obvyklé pomoci sociálně slabým, je však spíš zlomyslná. Zháší kuřákům cigarety a zapalovače, dřív sedávala hospodyním na koše s prádlem, takže musely prát znova. Roztrhala prý také dívku, která na hradbách našla její zlatý prsten a za jeho navrácení požadovala odměnu.
Protikladem bílé paní je paní černá, která sídlí ve zbytcích gotické brány zvané Špička. Projevuje se nářkem a kvílením, v její blízkosti vadnou květy.
Pytlový muž pomáhá opilcům
Na vyšehradských hradbách straší několik mrtvých vojáků, kteří přišli o život v časech, kdy tu sídlila vojenská posádka. Nejhorší údajně je jakýsi francouzský major působící v Leopoldově bráně, podle některých svědectví bezhlavý. Dřív i škrtíval vojáky na stráži a osamělé chodce, s léty ale poněkud zlenivěl. Přesto je lepší ho moc neprovokovat. V kasematech se zase zdržuje ohnivý muž – seschlý vousatý chlapík poletující vzduchem s hlavou v plamenech.
U Leopoldovy brány má své loviště strašidlo zvané pytlový muž. Děti se ho bály, protože věřily, že je unáší v pytli. Ve skutečnosti ale bylo poslání pytlového muže chvályhodné: probouzel opilce, kteří usnuli na cestě a doprovázel je až domů.
Vyšehradští čertové se logicky zdržují nejčastěji poblíž Čertova sloupu – trojice žulových válců v Karlachových sadech před proboštstvím, o nichž někteří badatelé soudí, že jsou předkřesťanského původu. Podle lidových pověstí je sem přinesl právě čert. Ještě v 19. století ho tu zastihl jakýsi voják, jak sedí na jednom z válců, které tehdy byly povalené. Díky němu máme i poměrně přesný popis pekelníka: „Figura jak veverka, uši špičaté, hlava kozlí, blýskavé oči, přední nohy kratší. Tenký dlouhý ocas se vinul po sloupu.“
Asi nejvíc vyšehradských zjevení je spojováno s rotundou sv. Martina. Kromě již zmíněného psa s ohnivým řetězem a ohnivých sudů je to také celý zástup nejrůznějších světélek, průvody duchů, blíže nespecifikovaný stařec pokládaný někdy za svatého Martina a další. Někdy se zvláštním studeným ohněm obklopí celá kaple. Esoterikové soudí, že důvodem je pohanské obětiště, které kdysi na jejím místě stálo. Nemohou samozřejmě chybět ani báje o pokladech kněžny Libuše i jiných, podzemních prostorách a spícím vojsku – ale to si necháme na některé z příštích vyprávění.
Jan A. Novák
