Někteří chválí své příbuzné a známé za cokoli. V mnoha rodinách zní věty: Petříček je úžasný, žádné jiné dítě v jeho třídě není tak chytré. V jiných naopak zní: Petříček sice dostal téměř samé jedničky, ale má tam i jednu dvojku, protože je líný a vykašlal se na to, aby si tu dvojku opravil. Tak co si s tím počít? Chválit Petříčka, že je skvělý, protože má jen jednu dvojku? Nebo mu vyhubovat za to, že se měl učit víc, aby neměl jednu dvojku?
Na jedné straně se rodičům nemá mluvit do výchovy dětí. Na straně druhé právě ve vědě kolem správného chválení mohou významnou roli sehrát prarodiče. Na rozdíl od rodičů totiž často mají určitý nadhled, zkušenost a nevidí Petříčkovu jedinou dvojku jako fatální důvod k panice či naopak oslavě. Uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová, která je autorkou bestselerů týkajících se vztahů v rodinách, říká: „Efektivnější je chválit, než trestat.“ Mnozí dříve narození s ní často nesouhlasí: Dnešní generace dětí je vychvalována, rozmazlována a kam to vede? My dostávali příkazy, tresty a byli jsme pro život lépe připraveni. Ano, toto často říkají lidé vyššího věku.
Jiřina Prekopová však ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme, uvádí následující situaci. Dědeček trénuje se svým osmiletým lehce dyslektickým vnukem diktát. Lucas se snaží, potí se, téměř nedýchá. Po dokončení děda červenou propiskou podtrhne chyby. Tolik chyb! Zklamaný a nervózní Lucas čeká na hodnocení. Děda říká: „To červeně podtržené jsou chyby. Ale dvanáct slov jsi napsal správně. Navíc jsi u toho pěkně seděl a správně držel tužku, i když to pro tebe není jednoduché.“ Lucas září a ptá se: „Dědo, budeme psát dál?“
Zdánlivě banální příklad prý můžeme použít v jakékoli životní situaci a vůbec ne jen ve vztahu k vnoučatům. „Přišly kamarádky. Dala jsem na stůl cukroví. Jedna z nich řekla, že mám máslová kolečka nějaká jiná, než v minulých letech, že jsem do nich určitě nedala máslo. Dokonce dodala, že to chápe, protože máslo je teď drahé. A taky podotkla, že to prostě není ono,“ vypráví šedesátiletá Jana příhodu z Vánoc. „V podstatě o nic nešlo, ale mně ty její výtky zkazily večer. Do toho cukroví jsem totiž dala spoustu másla. Stálo mě to hodně peněz. Dala jsem ho tam proto, protože jsem chtěla, aby návštěvě prostě chutnalo. Nemám rodinu, pekla jsem v podstatě kvůli toho, že holky vždy o Vánocích přicházejí. Nečekám, že nad mým cukrovím každý padne do mdlob blahem. Ale určitá drobná pochvala mi vždy udělá radost a dodá mi chuť do dalšího pečení, vaření, chystání. Já zkrátka ráda hostím návštěvy. Ty řeči kamarádky způsobily, že ve mně začaly hlodat pochybnosti, zda vlastně peču dobře, zda u mě známým chutná, zda mě ti ostatní nechválí jen ze slušnosti a za dveřmi neříkají, že moje pohoštění není dobré,“ vysvětluje.
Jistě, pro někoho to je šťourání se v problému, který neexistuje. Pro někoho, méně sebevědomého, však každá zpochybňující věta a výtka může být téměř nebezpečná. „A to chceš, aby ti všichni stokrát říkali, že pečeš skvěle?“ ptá se Jany její přítelkyně. „No vlastně bych nějakou tu pochvalu slyšela ráda. Nemám ji od koho slyšet. Tak aspoň jednou za rok od kamarádek kvůli cukroví. Jinak vlastně žádnou chválu neslyším,“ odpovídá Jana. Každý slyší milá a pochvalná slova rád. Kdo říká, že ne, lže sám sobě.
„Chvála se dá vyjádřit různými způsoby. Určitě není ideální použít slovo super, jak to mnozí dělají. Stejně nevhodné je říct: To je skvělé, že jsi dnes zašrouboval tu zubní pastu, ale proč to nemůžeš dělat každý den? Jestliže je pochvala spojená s výtkou, ztrácí na hodnotě,“ vysvětluje psycholožka Prekopová. Má jasné doporučení. Říkat méně slov, ale když už, tak mají být adresná. Například partnerka partnerovi: Kdybych já tě neměla... Babička malému vnukovi: Až řeknu mamince, jak jsi s námi pěkně jedl u stolu, bude mít velkou radost. Děda vnukovi, který mu pomáhal v dílně: Moc jsi mi pomohl, bez tebe bych se s tím trápil mnohem déle, všem budu vyprávět, jak jsem rád, že tě mám. Vsaďme se, že pokud by nám někdo řekl takovou neotřelou a přímo adresnou pochvalu, budeme mít pocit, že je míněna opravdu upřímně a že je určená výhradně nám, v určité konkrétní situaci. To znamená, že si ji budeme pamatovat. A je jedno, jestli je nám pět let nebo padesát.
„Důležité je vyvarovat se nadužívání pochvalných slov, k němuž v současné době, bohužel, velmi často dochází. Jenže ona mechanickým používáním ztrácejí na účinnosti. I pochvala je efektivní pouze za předpokladu, že je myšlena upřímně,“ podotýká Jiřina Prekopová.
Takže, ať už půjde o návštěvu kamarádky nebo chvíle s vnoučaty, je dobré si na její slova vzpomenout. Berme to tak, že taková správně formulovaná pochvala ve správnou chvíli může být větou, kterou si člověk pamatuje celý život.