Do jaké míry jsme každý kovářem svého štěstí
Ve věku kolem osmdesátky si vice seniorů občas rekapituluje své v principu možné, ale nerealizované „paralelní“ životy. Nedávno se mi dcera téměř se slzami v očích postěžovala, že jí její starostlivá maminka zase do všeho dotěrně mluví a snaží se jí nesmyslně organizovat život, což ji přivádí téměř k zbláznění“. Odvětil jsem jí: „Podívej se dítě, každý máme v životě svůj těžko řešitelný problém. Já jsem toho v tomto směru protrpěl s tvou maminkou tolik, že si už po 48 letech ani nestěžuji na svůj osud“. „Ty sis ji ale sám vybral“, odvětila dcera. „Ano Janinko, vybral. Ale kdybych tak neučinil, neměl bych dvě skvělé děti jako jsi ty a Tom, neprožíval bych v důsledku tvých životních omylů a nakonec i správného rozhodnutí štěstí být celkem devítinásobným dědou a šestinásobných pradědou a navíc bych byl již minimálně jedenadvacet let pod kytičkami. Žádná z mých bývalých potenciálních vlídných laskavých manželek by na rozdíl od tvé starostlivé, vše kontrolující a komandující mámy s velikou pravděpodobností včas nediagnostikovala zhoubný melanom ukrytý za mým uchem, okamžitě mne nevyhnala k odbornému vyšetření a týden nato „pod nůž“ a tím mi zachránila život“.
Když jsem se na jaře 55 let po promoci sešel se svými spolužáky z bývalé VŠCHT Pardubice a diskutovali o svých prožitých životech, mohl jsem konstatovat, že některým z nich, kteří se nerozvedli, jako např. mému nejlepšímu kamarádovi, vydržel jejich vztah z prvních ročníků VŠ až dodnes a tito spolu šťastně, spořádaně žijí a podílejí se i na štěstí ze života vnoučat. Já sám jsem patřil k těm studentům, kterým štěstí mladé lásky uniklo v důsledku nečekaných chyb jaksi „mezi prsty“, jak to popisuje např. Maxim Gorkij ve své zřejmě autobiografické povídce „Štěstí“ nebo optimistický truhlář Colas v nezapomenutelném románu Romaina Rollanda „Dobrý člověk ještě žije“. Na vlastní osobní historii mohu demonstrovat, jak nejen vlastní rozhodnutí nebo naopak nečinnost, ale i činy jiných lidí mohou předurčit náš životní úděl. Má osudová láska J., která mne již od svých čtrnácti let vroucně milovala, se se mnou z mnou nešťastně vyvolaného popudu čtrnáct dní po promoci nečekaně rozešla a já v duševně nalomeném stavu jsem opustil zajištěné místo asistenta na katedře fyzikální chemie a nechal se dočasně zverbovat k vojákům ke speciálnímu výzkumu a pak marně přemýšlel nad tím, v čem dělám ve vztahu k ženám nepochopitelné chyby. Kdyby k tomu nedošlo, mohl jsem se s J. do roka oženit a prožít spořádaný život vysokoškolského pedagoga v hodnosti profesora, minimálně docenta, ve volném čase se věnovat jako instruktor bezmotorovému létání na svém oblíbeném letišti v Podhořanech, zplodit dvě tři děti, předčasně ovdovět (neboť rakovina si nevybírá své oblíbence podle věkových kategorií) a potom někdy ve věku kolem 59 let sám zemřít na pozdě diagnostikovaný zhoubný melanom. V podmínkách okresního města Pardubice bych se zřejmě při srpnových demonstracích v r. 1989 nedostal do přímého střetu se státní mocí a jako příslušník “mlčící většiny“ bych asi bez větší diskriminace také přežil i Husákovo normalizační období. Kdybych byl tehdy v lepším duševním rozpoložení, mohl jsem se později oženit i se starší spolužačkou J, která o mne měla také zájem (a se kterou si po létech ještě občas dopisuji). Můj životní úděl by byl v tomto případě podobný, jenom bych s ní asi bydlel na usedlosti (bývalé hospodě) u jejich rodičů kousek od letiště v Podhořanech a ona by již minimálně dvacet let byla vdovou, neboť by sama také stěží včas diagnostikovala rozvíjející se zhoubný melanom ukrytý za mým uchem.
Ve věku 29 let, když jsem ještě jako výzkumný pracovník pracoval na své dizertaci, a zásluhou svých kolegyň poznal svou druhou osudovou přítelkyni O. jsem uvěřil, že mám neuvěřitelné až nezasloužené štěstí, že jsem získal vytouženou přítelkyni, milenku a životní spolupracovnici v jedné osobě. Tato sedmadvacetiletá učitelka ZŠ již poslední rok dálkově studovala na filozofické fakultě s úmyslem, stát se středoškolskou profesorku na gymnáziu, Ve svém věku patřila již k ženám, které si v podmínkách šedesátých let minulého století myslely, že jim už „ujíždí vlak“ a chtěla si již “z rozumu“ pomocí novinové seznamky najít vhodného životního partnera. I když mne O. zpočátku stále „prověřovala“ a odhadovala, splňuji-li její kritéria pro životního partnera, zhruba po dvou měsících našeho vztahu jsem v jejich očích začal pozoroval výraz šťastného úžasu nad tím, že poznává něco, čemu se romanticky říká láska a v což již sama nedoufala. Našemu šťastnému soužití zpočátku nic nebránilo. V zaměstnání i v aeroklubu začala být O. vnímána jako má potenciální manželka a o víkendech se mnou dojížděla do aeroklubu v Podhořanech, kde jsem pro ni měl pod hranou letiště jako „rodinné zázemí“ již vystavěnou útulnou chatičku. Tam se také mohla v klidu připravovat na zkoušky související s jejím studiem. Brzy jsme se i dohodli, že se vezmeme a budeme později bydlet v domě u její matky, který byl již dosti zchátralý a zjevně potřeboval pro údržbu mužskou ruku. V té době jsem ještě netušil, že existují tvorové zvaní tchýně, které dovedou být velmi jedovaté, vztahovačné a záludné. Když mi dotyčná stará žena tři týdny před plánovanou svatbou ztropila vyčítavou senilní scénu, kdy na mne nenechal nit suchou a prohlásila za naprosto nevhodného ženich pro její hodnotnou řádně vychovanou dceru, nejvíce mne ranilo, že se O. nechala ovlivnit jak zmanipulovaná ovce a matce se nevzepřela, i když naším rozchodem po léta trpěla. Po této roztržce jsem se s ní kromě jednoho krátkého setkání, kdy jsme si předali některé osobní věci, již celých 50 let kupodivu ani náhodou nikde nesetkal. Během let mého zaměstnání v Berouně mi známí v práci (neboť v podmínkách okresního města každý o každém něco ví) donesli jednotlivé drby o dalších osudech obou žen. Když se po několika létech O. dozvěděla, že jsem se oženil, rozešla se s matkou a rozešla se s ní a potom žila až do čtyřiceti let neprovdána a bezdětná.
Teprve po více než čtyřiceti létech, kdy jsem se dostal k výchově a péči o mírnější formou autismu postiženého vnoučka, jsem zaregistroval, že některé autistické rysy pozorované u mého vnoučka, se v dětství a mladém věku v mírnější formě projevovaly i u mne a působily mi životní komplikace včetně dočasné šikany ve škole. I má velkorysá dcera mne někdy žertem označuje za dospělého „aspíka“ a já uznávám, že určitý „stín“ Aspergerova syndromu jsem u sebe také zaregistroval.. V tom také vidím svůj podíl na mé tehdejší roztržce s matkou O.. U některých panovačných, malicherných osob vyvolávají některé vnější projevy lidí byť jenom lehce „cinknutých“ stínem Aspergerova syndromu iracionální nevraživost až nenávist. Tato okolnost vedla zjevně i k tomu, že jsem v kritickém údobí podlehl zatrpklosti z tehdejšího postoje mé přítelkyně O. a o udržení vztahu jsem také dostatečně nebojoval.
Jak před, tak po vztahu s O. jsem měl více známostí vesměs i s kvalitními ženami, ale nebyl jsem způsobilý navázat vážný vztah. Až na naléhání svých spolupracovnic z výzkumného pracoviště jsem se nakonec „rozumně“ oženil se svou stávající ženou. V té době mne kolegyně již důrazně kritizovaly, že ve svých jednatřiceti létech dosud nejsem ženatý a nemám děti, a že nakonec skončím jako nevrlý osamělý dědek někde ve starobinci. I v mém „spořádaném“ manželství se projevoval stín rozchodu s O. Brzy mi manželka začala vyčítat, že ji nemiluji tak, jako svou bývalou snoubenku O., že k ní nejsem galantní a pozorný a začala sama s učitelskou dovedností inscenovat situace, které to měly potvrzovat. Jinak nás ale sbližovala skutečnost, že v období Husákovy „normalizace“ jsme se oba dostali v zaměstnáních do existenčních problémů (žena potenciálně, já s ohledem na činnost v r. 1968 jsem byl skutečně „převelen“ z výzkumného pracoviště do zastaralého výrobního závodu na bídně placené místo řadového technika a to jenom proto, že mne jako odborníka v dotyčném závodě potřebovali).
Toto přesunutí do „vyhnanství“ zahájilo i nejzajímavější etapu mého života a umožnilo mi ve velkém rozsahu uplatnit mé sklony k aktivní tvůrčí práci. Měl bych být vlastně vděčný těm mým „odpovědným soudruhům“, dnes již dávno mrtvým, kteří mi takto umožnili prožít tuto sice namáhavou, ale inspirativní etapu mého života. Ve fabrice jsem byl hned zpočátku postaven před problém řešení technologie výroby chladicího nábytku s využitím tvrdých polyuretanových pěn a problém povrchové úpravy výrobků práškovými plasty v elektrostatickém poli, což byly technologické postupy, se kterými jsem se na předchozím vědeckovýzkumném pracovišti nikdy nesetkal. V dotyčných odbornostech jsem se tudíž musel urychleně sám jak studiem, vlastními experimenty tak návštěvami v jiných fabrikách, nové technologie zaučit a uvedené technologie v závodě úspěšně zavádět. Jelikož zavádění nových technologií souviselo i se zahraničními dodávkami, stal jsem se nezbytným účastníkem jednání se zahraničními (především německými) partnery. Jako jediného člověka ve fabrice, který plynně mluvil německy (a navíc věděl čem mluví) museli mne „odpovědné soudruzi“ při všech rozhodováních respektovat a mé názory brát v úvahu. Kromě toho se mlčky očekávalo, že „inženýr musí všemu rozumět“ a tak jsem řešil i problémy, o jejichž existenci jsem dříve vůbec nevěděl. Zavedl jsem urychleně řadu např. technologii, o jejichž existenci jsem na původním vědeckém pracovišti vůbec nevěděl. Během období ještě před koncem Husákova normalizačního režimu jsem vytvořil čtrnáct vynálezů, z nichž polovinu mi umožnili realizovat přímo odborní dělníci fabriky, se kterými jsem se velmi sblížil. Po roce. 1989 jsem již mohl jako mezinárodně uznávaný odborník na polyuretanové pěny i projekci elektrostatických lakoven nerušeně pracovat na totální modernizaci fabriky a její fúzí s německým koncernem LINDE. Když jsem v únoru roku 1999 odcházel do důchodu, stál již na okraji Berouna supermoderní ekologicky čistý závod se dvanácti sty zaměstnanci, který dával dobrou obživu více než třem tisícům obyvatel berounského regionu.
Ještě dva roky před pádem Husákova režimu mne potkalo nečekané štěstí, že jsem ve věku 50 let na kurzech intenzivní výuky angličtiny pro dospělé poznal svou později nejbližší životní přítelkyní P., i když jsme nikdy nebyli milenci. Tato skvělá vzdělaná žena, která ještě za bývalého režimu jako „okrasný“ doprovod svého „diplomaticky“ orientovaného manžela procestovala kus světa (USA. Maroko, Libanon a Irák) jakoby svou existencí negovala známý mužský vtip, že žena nemůže být zároveň inteligentní, krásná a mít dobrou povahu. Toto něžné bezelstné lidumilné stvoření ve mně vyvolávalo někdy až pocit studu, že nejsem alespoň trochu jako ona. Po dobu více než jednadvaceti let P. obrazně řečeno prosvětlovala až do své náhlé smrti v r. 2008 pouze svou existencí všední dny mého života. Po létech mi bylo prostřednictvím její dcetry potvvrzeno, že podobnou jistotu v životě mé ,přízelkyně P. jsem byl zase já. P. se mnou prožívala všechny mé následné životní peripetie, vždy při mých cestách do Prahy očekávala před onkologickou klinikou s jakým ortelem vyjdu ven a radila mi i v situacích, kdy jsem řešil svou složitou finanční situaci. V její přítomnosti jsem např. při procházce po Černém Vršku v Berouně mohl již projít bez jakékoliv pocitu zahořklosti kolem opuštěného chátrajícího domu matky mé bývalé přítelkyně O.. Kvůli P. jsem zůstal i u vedlejšího soukromého podnikání finančního a pojišťovacího poradce, ke kterému mne původně přinutila konkrétní finanční situace („Dej se k nám a my ti pomůžeme“) i v době, kdy už jsem to nepotřeboval, měl důvod služebně jezdívat každý týden do Prahy, abych se mohl s P. setkávat.
Již v prvních létech po listopadovém převratu jsem se dostal do zdánlivě neřešitelných finančních problémů, kdy po mně manželčini příbuzní požadovali celý milion korun za zbylá podíl na mnou vyasoce zvelebebném domě a který nám připadal nesplatitelný a uvažovali jsme o prodeji domu a koupi nějakého malého obydlí. Nakonec po prodeji auta a bohatého vybavení mé domácí dílny, ztrátového prodeje šperků od tchána a nízkoúročených půjček od přátel u nás i v Německu se mi podařilo tuto sumu do tří měsíců shromáždit a švagrové před advokátem předat. V té době jsem se dopustil i „obchodní“ chyby, kdy jsem nevyužil nabídky „Úřadu“ převést ochranu některých svých vynálezů z autorských osvědčení na patenty. Představa mnoha desítek tisíc korun za příslušné právnické úkony byla v době mého totálního zadlužení nepřijatelná a navíc jsem měl pochybnosti, dojde-li v brzké době ve světě k realizaci některého z mých perspektivních vynálezů. Já tak následně přišel o miliónové licenční poplatky od všech světových firem vyrábějící již po léta kondenzační sušičky prádla pro domácnost. Ke cti mých blízkých příbuzných mi nikdo z nich tuto chybu nevyčítal a nikomu nevadí, že nejsem multimilionářský vynálezce o kterém by se psalo v novinách a že dnes žiji šťastně jako zcela nemajetný důchodce na vyčleněném (byť i romantickém,) výměnku naší karlštejnské usedlosti. Já sám ovšem uznávám, že v situaci, kdy mé děti splácejí třímilionovou hypotéku na nově budovaný dům u Pustého rybníka u Litně, by nějaký milion na mém bankovním kontě nebyl k zahození a já jim mohl pomoci více než technickým poradenstvím svou manuální prací na staveništi..
Když dnes ve „výběhové“ etapě života ve věku 80 let rekapituluji svůj život, musím pokorně přiznat, že jsem si své štěstí , kdy žiji denně obklopen deseti nejbližšími příbuznými a často při pravidelných návštěvách dalšími čtrnácti dalšími i dcerou vyvdanými příbuznými třetí a čtvrté generace, nevykoval zcela sám, že se na něm podílelo i mnoho dobrých, chybných i někdy zlovolných rozhodnutí jiných lidí. Naopak, že já sám jsem svými správnými i chybnými rozhodnutími nebo nefunkční nečinností sice nechtěně, ale závažně zasáhnul do osudu jiných lidí, hlavně opačného pohlaví. A podobně, jako dnes někteří sociologové „vědecky“ zkoumají problém lidského štěstí a srovnávají, ve kterých zemích se lidé cítí nejšťastnějšími, stejně jako po tisíciletí naši předkové mohu i já rozjímat, co je to vlastně lidské štěstí.
„Byl pak živ Job potom sto a čtyřicet let, měl tři dcery a sedm synů a viděl své syny a syny svých synů až do čtvrtého kolena“. (Job XLII, 13-16)
