Na výlet na pářící se vrch Boreč jsem vás už zvala před dvěma lety (Páření na vrchu Boreč).
Tehdy při mé lednové návštěvě vrchu byl jiskřivý den s běloučkým prašanem a mrazem - 10 stupňů, tedy ta nejlepší možná kombinace pro spatření onoho podivuhodného jevu. Myslím, že nikde u nás nemůžete spatřit vchod do nitra země jako právě tady a sledovat, jak z něho vychází pára. Kdo ví, možná z pekelných kotlů? Nebo si raději představíme, jak si ohřívají polívčičku permoníci?
Každopádně jsem se s kamarádkou rozhodla, že vyrazíme na Boreč na kontrolu množství a hlavně viditelnosti vycházejících par za letošní zimy - nevlídné, vlezlé, protivné, s trochou divného sněhu a mrazu. Výsledek našeho průzkumu shrnu v této reportáži.
Naše cesta začíná na nádraží v Lovosicích. Po několika minutkách vystupujeme z autobusu v Režném Újezdu, tj. nejpříhodnějším startovním místě pro vycházku na Boreč. Zemi tu pokrývá max. 5 cm mokrého sněhu a viditelnost je téměř nula nula nic. Ale protože my dvě si říkáme bláznivé babky, radujeme se, jak jinak než jako bláznivé babky a vydáváme se na pochod. Ponejprv jsme ovšem odbočily k osadě s poetickým názvem Struženka. Čítá 4 obydlí, jednoho roztomilého pejska a bílého kohouta s harémem. Tady i v okolí se snažím ulovit záběry alespoň lehce zasněžené krajiny.
Vracíme se do Režného Újezda a vydáváme podle kapličky, studánky a plotu s hrníčky po zelené vzhůru naučnou stezkou Boreč. Dnes tu jdeme jako první a prošlapáváme mokrý sníh. Přesvědčujeme se, že vrch je opravdu teplý, protože jak stoupáme, sníh ubývá a přibývá zeleného mechu. Na schodech se zábradlím nabírám tempo, protože mlhavo prorazilo sluníčko a já prostě MUSÍM doběhnout na vyhlídku na České středohoří než se zase schová. To sluníčko. Zleva Košťálov, impozantní Lipská hora před námi, Milešovka schovává hlavu v mraku. Tady už není žádný, vůbec žádný, jen blátivá kamenitá cesta. Páry vystupující jak z drobných skulin v zemi, tak z větších děr, upravených lidmi, jsou viditelné i za teploty nad nulou. Přesvědčujeme se tedy, že stojí za to vypravit se sem, i když počasí není zrovna ideální. Máme radost. Úplně cítíme, jak z nitra země vychází teplo. Skláníme se nad průduchy a okamžitě ztrácíme přehled, neboť brýle se zamlžují rychlostí blesku.
Jev svádí k domněnce, že tu máme dřímající sopku, avšak není tomu tak. Ani ti čertíci si někde dole nevaří pekelnou krmi. Prozaické vysvětlení jevu je dlouhé na to, abych tu opisovala dostupné informace, a proto znovu odkážu na starší redakční článek Boreč: výlet na kouřící horu.
Vzhledem k tomu, že zatímco na fotkách pára vidět není, tak na videu ano, přidávám kratinké informační video: https://www.youtube.com/watch?v=wvNV5QztE0o .
Historie se opakuje, takže cestou dolů mi nohy uklouzly přesně na stejném místě jako minule, tj. v místě, kde zábradlí sice končí, leč svah bez ohledu na absenci záchytného bodu pokračuje. Drcnutí zadkem o zem a popojetí "o píďu" směrem dolů sice nebolí, ale záhy zjišťuji, že sněhová břečka udělala paseku na mém pozadí a nepříjemně studí. Co s tímto nadělením? Osvobozuji krk od šály a místo něho ji přikládám - no zkrátka spíš jí vycpávám ... fantazii se meze nekladou.
Domů se nám ještě nechce, a tak se z Borče vydáváme ještě na opodál ležící Holý vrch. Tam sice nevede turistická značka, avšak není problém tam dojít tu lesem, tu polní cestou. Výhled z Holého vrchu je v rámci možností báječný, a tak si zopakujeme svoje hurááá a jupííí z našeho podzimního výletu právě sem. Krajina pod Lovošem je při zemi zahalená do mlhy a nám nezbývá, než se do ní vrátit.