Definice prokrastinace: Prokrastinace, nebo-li tendence odkládat plnění činností a úkolů, zejména těch nepříjemných, na pozdější dobu. Často jsou u prokrastinace tyto činnosti nahrazovány nedůležitými, nebo dokonce žádnými činnostmi. Původ pojmu prokrastinace leží v latinském slovním spojení pro-crastinus = patřící zítřku.
Píšu tu o prokastinaci proto, že jednak mívám časté záchvaty prokastinace, ale také proto, že jeden z těžkých záchvatů mne právě postihl a vytvořil tak podmínky pro napsání tohoto článku. Protože nic nedělat neumím, zvolil jsem variantu nedůležité činnosti. Tím chci říct, že článek nijak nezmění světa běh. Něco jako psát o druzích čaje pěstovaných v severní části Indočíny. Hm, zajímavé, ale chleba levnější nebude. Jako, že když už tam člověk byl, tak o tom napíše, a jiný, který si hromadí nesourodé informace za účelem komplexního poznání světa, si to jako dílek do skládačky přečte.
Proto jsem zvolil téma fenoménu Pražská kavárna. (S velkým P na začátku. Jako název) Zatímco o čajích z Indočíny se moc nemluví, o Pražské kavárně ano a ještě se každý cítí být na toto téma odborníkem. Jelikož jsem se v prostředí Pražské kavárny dost let pohyboval, tak někdy žasnu, jaké představy někteří neznalí lidé mají. Tak asi začnu tím, co PK, (budu psát zkráceně místo Pražská kavárna jen PK), tedy, co PK rozhodně není.
"Politické uskupení zkrachovalců, kteří jsou neúspěšní ve své profesi. Proto závidí Miloši Zemanovi jeho úspěch. Snaží se ho proto pošpinit. Celé to financuje kníže Schwarzenberg a ostatní političtí oponenti Miloše Zemana."
Nesmějte se. Nevím, kdo tuto pitomost vymyslel, ale hodně lidí si to opravdu myslí.
Co o PK nedávno napsal Petr Žantovský: (cituji doslova)
Nejprve se ale vraťme do časů, které tak pěkně popsal někdejší prokurista od Borového Julius Firt v knížce Knihy a osudy nebo – mnohem obsáhleji – bohémský nakladatel Otakar Štorch-Marien v memoárové trilogii Sladko je žít, Ohňostroj a Tma a co bylo potom. Pro kulturní život první republiky, jejíž atmosféra překypovala kulturou, zejména literaturou a malířstvím, byla právě pražská kavárna životně důležitým prostorem, kde se setkávali, přátelili i přeli umělci „spříznění volbou“. Nejen volbou řemesla – literatury, výtvarného umění, hudby, divadla, ale často také volbou nějakého jednotícího ukazatele. Příkladně v pražské kavárně Union (tam, co je dnes modernistická krychle České spořitelny místo bývalého Albatrosu na rohu Perštýna) se potkávali autoři, mající něco společného s Borovým (sídlil dvě stě metrů ve směru k řece, na Národní) a Štorch-Marienovým Aventinem (sídlilo sto metrů ve směru od řeky v Purkyňovce). Bratři Čapkové, Závada, Mahen, Mathesius, Hoffmeister a mnoho dalších. V další pražské kavárně Arco u Masarykova nádraží se zase scházela pražská židovská literární enkláva – Brod, Kisch, nepravidelně též Kafka. Důvod je opět nejspíše geografický – do Josefova je odtud pár minut pěší chůze. A tak by se dalo pokračovat. Louvre na Národní třídě býval druhým domovem Eduarda Vojana (pravda, je odtud pár kroků do Zlaté kapličky), ale také třeba Františka Langra (Borový je přes ulici) či Jana Zrzavého (do Mánesa co by kamenem dohodil) atd. Zkrátka a dobře: pražská kavárna, ať už na jakékoli adrese, hostila ve svých časech (a mohla to být léta desátá až třicátá, šedesátá či osmdesátá) výkvět českého umění. Zdejší stoly a židle pamatují lokty a zadky všech velkých mistrů, na nichž stojí budova české kultury.
A když pominul zlatý věk kaváren, nastoupily kluby – ten spisovatelský na Národní (kdykoli jste vešli, potkali jste titány – od Vladimíra Körnera po Josefa Hanzlíka), ten filmařský v Adrii (se štamgasty Františkem Vláčilem, Ester Krumbachovou a desítkami dalších), ten novinářský v Pařížské ulici (byl činný ještě počátkem 90. let, úžasně se tam dalo popít a pohádat se třeba s Ivanem Svitákem). To v paměti nás všech, pěkně prosím, co to pamatujeme, byla stále ještě pražská kavárna. (Konec citátu)
Takže tedy vůbec se nejedná o nějaké politické uskupení. Páteří PK nesporně byla a v mnohém je dodnes pražská bohéma. Dnes je obohacena více intelektuály. Diskutuje se nejen o umění, ale o všem zajímavém, občas i o sportu a také velmi často o politice a politicích. .
Není to spolek neúspěšných zkrachovalců. Naopak. V PK najdeme hodně velmi úspěšných, nadaných a inteligentních lidí.
K PK patří výhradně lidé žijící v Praze. Setkávají se totiž osobně. Říkat o nějakém Budějovičákovi, že patří k PK, je nesmysl. Kdo použije termín „Pražská kavárna v Hradci Králové ….“ Ten je úplně mimo.
Kým je PK placena a manipulována? PK je médium, diskusní prostředí a nelze ho zmanipulovat. Nejde ovlivnit penězi. Pokuste se v hospodě ovlivnit zaplacenou rundou štamgastům, že nejlíp hraje hokej Litvínov. Pivo se vypije, ale názor na Litvínov to nikomu nezmění. Nelze do PK nasadit agenty, kteří by šířili potřebné názory. Všichni se alespoň tak trochu znají a také se ví, komu se dá věřit a kdo kecá. Různé úvahy o tom, komu slouží PK, vyznívají proto humorně.
Informace se do diskuzí dostávají ve velké míře formou vlastní zkušenosti. To vnáší prvky skutečné objektivnosti. Novinář se rozhovoří o tom, co v novinách nemohlo vyjít. Divadelník ví, co bylo skutečnou příčinou nepovedené premiéry atd. Tak se vytváří v PK pravdivější obraz událostí, než jaký vzniká z médií a fám ve společnosti. Vždy byl zájem vědět, jak to vidí PK. Jaký má názor tato společnost, plná inteligentních a v různých oborech vzdělaných lidí, navzájem se zásobujících většinou pravdivými informacemi a vlastními zkušenostmi. Navíc kýmkoliv neovlivnitelná. Společnost zahrnující individuality z celého spektra názorového politicky, společensky i profesně. U každé větší a někdy i menší události je někdo z PK, kdo viděl na vlastní oči, co kdo dělal a co řekl, bez ohledu, jak to prezentovala média. Někdy je zájem z nějakých důvodů něco ututlat. PK se svým širokým okruhem sdílení informací od různých osobností i přístupem na různá důležitá a rozhodující klíčová místa, ví, o co se ve skutečnosti jedná a jaké to má celé pozadí. Ať si kdokoli buduje jakoukoliv mediální image, v PK jsou lidé, kteří s ním mají osobní zkušenost a mluví o tom, jaký je skutečně. PK prostě nejde jen tak oblbnout. Pražskou kavárnu zpochybňuje samozřejmě ten, komu se její příliš pravdivý názor nelíbí.
Je pozdní večer. Můžu jít spát. Doprokrastinuji, dopiju kafe, umeju se, vyčistím zuby a jdu spát. Děkuji všem, kteří dočetli až sem.
