Režisér Jan Svatoš: Afrika je balzám na duši
Režisér a fotograf Jan Svatoš

Režisér Jan Svatoš: Afrika je balzám na duši

6. 2. 2018

Letos v březnu vstoupí do kin celovečerní dokumentární film Archa světel a stínů. Film líčí příběh amerických filmařů Martina a Osy Johnsonových, kteří měli odvahu odjet do Afriky a místo střílení začali natáčet… Nejen o filmu, ale především o Africe a také zvířatech v zoo jsme si povídali s režisérem a fotografem Janem Svatošem.  

Proč vůbec máme zoologické zahrady, jaký mají podle vás dnes smysl?
Zoologické zahrady nevznikly ze dne na den, v naší kultuře mají dlouhodobou tradicí. Připomeňme už slavnou Hagenbeckovu zoo v Hamburgu z 19. století. Zvířata se ale vlastně chovala a ukazovala už na dvorech králů, pravda, tehdy pro zcela odlišné účely jako dnes. Pokud se ptáte na jejich smysl, vídím v jejich existenci několik zásadních benefitů. Jedním  z nich je např. záchrana ohrožených druhů a jejich návrat do oblastí, kde byly tyto druhy vyhubeny. Za jiný zásadní přínos považuji charakter prožitku, zejména u dětí. Vidět lemura v televizi je něco úplně jiného, než se mezi těmito poloopicemi procházet v kontaktním výběhu. Je to stejný rozdíl, jako učit dějepis ve vydýchané třídě nebo s dětmi vyrazit na místo, kudy kráčely dějiny. 

Takže názor, že zoo je "týrání zvířat" a že do naší doby už nepatří, je přežitý?
Myslím, že to je potřeba hodnotit případ od případu, zoo od zoo, výběh od výběhu. Zásadní rozdíl mezi klasickou zoo a zvířecím "lunaparkem" je právě v přístupu ke zvířatům – pokud vše spočívá pouze na honbě za ziskem a návštěvností a je to na úkor kvality života zvířat, tak je to pochopitelně špatně. Zkušenosti s chovem zvířat se hodně posunuly dopředu, stejně tak dobře funguje systém neziskových organizací monitorujících zacházení s nimi. Na druhou stranu některé problémy se daří vyřešit jen pomalu. Zvířata náročná na životní prostor, například šelmy, v zoo často trpí různými poruchami. Zahrady se snaží výběhy zkrášlit různými kresbami, ozdobami...to je příjemné pro návštěvníky, ale z pohledu gepardů nebo lvů se nic nemění.

Jakou zoo máte v ČR nejraději? Úzce spolupracuji se zoologickou zahradou ve Dvoře Králové. Líbí se mi u ní zaměření na Afriku, možnost návštěvy safari, kde mají zvířata mnohem více prostoru a svobody, než v klasickém výběhu. Královédvorská zoo má několik rekordů v rozmnožování vzácných druhů, navrátila a navrací řadu druhů do Afriky (třeba nosorožce). Návštěvníci tu mají také možnost kempovat, vyjet na noční safari, ochutnat africká jídla a seznámit se s africkou kulturou. Ta iluze Afriky je skutečně velmi zdařilá.

Jste milovník Afriky. Jaké méně známé druhy byste představil? Tedy druhy zvířat, po kterých se v zoo až tak netouží?
Těch je celá řada! Okapi, dik dik, karakal, luskoun... To vše jsou pozoruhodná zvířata, o nichž drtivá většina veřejnosti moc neví. Mnoha z nich přitom hrozí reálné vyhubení - může se tedy stát, že zmizí dřív, než je lidé vezmou na vědomí.

Můžete uvést nějaký konkrétní případ?
Mluví se hodně o slonech a nosorožcích, o černém obchodu s rohovinou a  slonovinou. Jenže ve stínu těchto sice ohrožených (ale také přísně chráněných druhů) se pytláci zaměřují i na méně známé, a tudíž i méně střežené druhy. Zmínili jsme luskouna – spíše než savce připomíná dinosaura, který zapomněl vyhynout. Jeho výrazným charakteristickým rysem jsou šupiny, které tomuto zvířeti přinesly i jeho podivné české jméno (luska znamená totéž co šupina). Zajišťují mu ochranu nejen proti predátorům, ale také např. proti mravencům, jimiž se živí. V případě ohrožení se tento podivuhodný savec, stejně jako náš ježek, stočí do klubíčka a stane se nedobytnou zakulacenou pevností. Pro pašeráky není bohužel nic snadnějšího než takto stočeného luskouna sebrat, zmrazit a expedovat na asijský černý trh.  

V Keni jste natáčeli s protipytláckou patrolou. Jak efektivní je potírání ilegálního obchodu se zvířaty v této formě?
Nejdříve bylo nutné získat povolení od vedoucích špiček Kenya Wildlife Service a to nám trvalo plných 5 let. V průběhu filmování jsme museli respektovat přísná pravidla, včetně zákazu natáčení a fotografování v místech se zvláštním režimem. Patroly vznikly prioritně jako ochrana druhů ohrožených pytláctvím. Pytláci už dávno nejsou osamocení jedinci, ale členové organizovaných skupin, jejichž napojení směřuje často do zahraničí a bohužel i do vyšších politických sfér. Když dojde k přímým bojům, jde vždy o boj na život a na smrt. Pytláci nemají co ztratit. Nedávno byl v Nairobi odhalen pomník určený rangerům padlými v boji za divočinu. Jsou jich stovky.  

Který park byste lidem doporučil, kdyby se tam chtěli podívat?
V Keni je celá řada fantastických parků. Některé jsou velmi populární, a tak v hlavní sezóně musí lidé počítat s tím, že tam kromě zvířat uvidí i hodně turistů. Nádherný park je Amboseli s výhledem na Kilimandžáro, Nakuru nebo  Marsabit. Ten se nachází už více na severu. Podobně jako rezervace Samburu ukrývá  tento park mnohem více tajemství a mnohem méně turistů. Já osobně mám také slabost pro parky, kde se místo auta musí člověk pohybovat po svých. Např. NP Mt. Kenya, Aberdares nebo Hells Gate. Odměnou zato je mnohem intenzivnější prožitek z opravdové Afriky.  

A ta vypadá jak?
Evropané si s sebou do Afriky vždy odvážejí kus Evropy. Tím mám na mysli nejen pohodlí, ale i způsob myšlení. Neměli bychom zapomínat na to, že do Afriky jezdíme právě kvůli tomu, co nabízí: zpomalení, ticho a klid. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to na duši vystavenou stresu působí jako balzám. Neustále si připomínám oblíbené úsloví mého kamaráda Johna: Víš, vy Evropané sem přijedete a často spěcháte, rychle něco vyfotit. Máte sice hodinky, ale my v Africe máme čas…  

Kdy jste byl naposledy v Africe?
Loni jsme natáčeli v Botswaně a v Keni. Dokončovali jsme celovečerní dokument Archa světel a stínů, který letos v březnu vstupuje do českých kin. Na filmu jsme pracovali 10 let.  

Můžete přiblížit, o co v něm jde?
Všichni dnes velmi dobře známe přírodopisný film, který dominuje mnoha televizním stanicím. No a náš film pojednává o tom, jak se tento fenomén zrodil před 100 lety. Tehdy samotné filmování a fotografování znamenalo větší nebezpečí než lvi či malárie. Film líčí příběh amerických filmařů Martina a Osy Johnsonových, kteří měli odvahu odjet do Afriky a místo střílení začali natáčet. Byli celebritami, do Afriky je přijela navštívit britská královská rodina, obdivoval je Hemingway, Chaplin, spousta významných lidí, ale po druhé světové válce se na ně vlastně zapomnělo. My jejich odkaz chceme filmem připomenout.  

 

Jan Svatoš, režisér, kameraman
Studoval FAMO (obor dokumentární tvorba) a FAMU (obor fotografie) a také žurnalistiku na Fakultě sociálních vědu Univerzity Karlovy. Má za sebou celou řadu dokumentárních filmů jako např. Africa obscura, Afropolis, divoČINY a další. Za svou tvorbu získal řadu ocenění nejen v České republice, ale i ve světě.
Více na http://www.jansvatos.com

 

Božena Hažová pro portál i60

 

 

 

film osobnosti
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.