Jedním z nejznámějších propagátorů návratu k této venkovské tradici je známý pražský pediatr a onkolog Pavel Boček. Hodně lidí se diví, že uznávaný vytížený lékař má u svého domu poměrně rozhlehlý slepičinec.
„Slepice jsou mým osudem. Jako kluk jsem jezdíval k babičce, která měla hospodářství. Když zemřela, zbyly na mě ty slepice. Tak jsem si je přivezl domů. Je to krásné odreagování se, když sedíte, koukáte na ně a přemýšlíte, co pro ně udělat, jestli jim zateplit kurník a tak,“ vypráví.
Podobnou zálibu si nyní volí čím dál více lidí. U mnohých je to snaha najít v životě nějaký nenáročný koníček, který pro ně bude relaxem. U mnohých je za tím touha žít co nejzdravěji, vracet se k tradicím, zkrátka mít čerstvá domácí vejce. Pro mnohé je to jakási forma nostalgie. Vzpomínají zkrátka na dobu, kdy bylo běžné, že na českém venkově kdákaly slepice a kokrhali kohouti u každého domu.
Ne každý má samozřejmě předpoklady si chov slepic pořídit a tak dochází ke kuriózním situacím. V jedné okrajové ostravské čtvrti nedávno došlo k pořádným sousedským hádkám poté, co si jedna rodina na zahradu pořídila šest slepic. Jde o čtvrť plnou úhledných novostaveb s anglickými trávníky a pečlivě udržovanými řadami tújí. Slepičky se však značně rozveselily a tak přeskakovaly nízké ploty a postupně svůj životní prostor rozšířily i na ty úhledné sousední zahrady. Když manažerky vracející se večer z práce domů po vystoupení z aut ve svých luxusních lodičkách opakovaně šlapaly do kuřinců, začalo být zle. Majitelé museli svůj slepičinec ohradit hodně vysokým plotem a ještě postavit zeď, aby slepice sousedy rušily co nejméně.
Častým důvodem neshod je i to, že slepice prostě kdákají a kohout kokrhá. To, co někdo považuje za krásné zvuky venkova, může jiný považovat za narušování klidu. Přesto všechno je o chov slepic čím dál větší zájem. Dá se říct, že jde o módní trend.
Ačkoliv jde o činnost zdánlivě jednoduchou, není od věci se poradit předem v nejbližší pobočce Svazu chovatelů drobného zvířectva, případně na krajské veterinární správě. Tam se například zájemci o chov slepic dozvědí, jaké jsou ideální podmínky, co se týká prostoru a zabezpečení. Myslet si totiž, že slepičkám vyhradíme na zahradě malou ohrádku a ony se nám za to odvděčí hromadou vajec, je poněkud naivní. Slepice, pokud má být spokojená a tudíž spokojeně snášet, potřebuje prostor, kde se může procházet, hrabat si, požírat žížaly a jinou havěť. Zkrátka, kde se zabaví.
Ideální také je zeptat se předem sousedů, pokud jsou blízko, zda jim chov slepic nebude vadit a hlavně si zjistit, zda v daném místě neplatí vyhláška zakazující chov drobného zvířectva. V Praze už byl totiž zaznamenán případ, kdy si jedna mladá rodina udělala ohradu se slepicemi na dvoře mezi činžáky. Potíž byla v tom, že si nevyžádala souhlas ostatních vlastníků bytů, tudíž se na schůzi společenství vlastníků odhlasovalo, že slepičky musí ze dvora zmizet.
„Samozřejmě je také třeba se rozhodnout, zda máme na zahradě pár slepic pro vlastní potřebu nebo chceme vejce rozdávat, prodávat známým či na trhu nebo je dokonce dodávat do maloobchodní prodejny. To už pak chovatel musí splnit podmínky dané veterinárním zákonem,“ upozornil Vratislav Šulc z olomoucké krajské veterinární správy.
Jisté je, že slepic v České republice v posledních letech přibývá jak na venkově, tak ve městech. A ti, kteří jejich chovu v rámci tohoto trendu propadli, zpravidla říkají, že to bylo skvělé rozhodnutí. Nejen kvůli čerstvých vajíček, ale hlavně kvůli pocitu, že se zase podařilo obnovit jednu tradici.