Ondřej je zemědělský inženýr, absolvent Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Lubo vystudoval Fakultu ekologie a environmentalistiky Technické univerzity ve Zvolenu. O obou se dá říci, že jsou potulnými sadaři. Měli jsme to štěstí, že v rámci kurzů odborně ošetřili i vybrané stromy v našem sadu. Vzhledem k tomu, že oba mají dobré lezecké základy, dokázali se s pomocí sedáku a lana s úžasnou lehkostí vyšplhat i do korun těch nejvyšších stromů. Sledovat jejich práci i odborný výklad bylo fascinujícím zážitkem!
„Samozřejmě, že nejlepší je, když si korunu stromku můžeme upravovat od jeho zasazení. Existuje mnoho příruček, jak postupovat, ale je potřeba přihlédnout k místním podmínkám. Kde má stromek stanoviště, odkud nejčastěji fouká vítr, a také si pořádně představit, do jaké velikosti strom vyroste, aby nám v sadě či na zahradě nevznikl prales,“ říká Ondřej.
Složitější situace je podle něj u starších stromů, které na svém kmeni už mají nějaký ten křížek. Ostatně, je to jako u lidí, co se u dítěte či mladého člověka snadno zhojí, ve vyšším věku už to jde mnohem hůř. Než se do řezu pustit bez aspoň částečných znalostí sám, nebo si najmout „takyodborníka“, je lepší nechat starý strom růst bez zásahu. Na tom, co je vlastně správné, se mnohdy neshodnou ani profesionální sadaři. Odborně provedené zmlazování však stromu prospěje, zvýší se jeho vitalita a úrodnost. Neplatí to však u třešní, tam je lepší, nechat strom v klidu žít. Opatrnosti je třeba i u hrušní, je třeba vystihnout ten správný čas. Ani tady nelze postupovat podle jednotné šablony.
„Každý strom, aby se mu dařilo, potřebuje, aby měl korunu dobře prosvětlenou, tak nám dá nejen lepší úrodu, ale lépe je chráněn, proti různým chorobám. Vždy je potřeba provádět řez stromu od vrcholu koruny a postupovat směrem dolů, nikdy ne naopak,“ vysvětluje Lubo.
Jeho rukama prošla i naše letitá jabloň starobylé odrůdy, kterou předchozí generace znaly jako „kožuch“. Rodí velká aromatická žlutá jablka s lehce načervenalým líčkem. Typickým znakem je velmi silná slupka. Díky ní, při správném uskladnění, vydrží jablka ve výborné kondici až do jara. Strom nebyl po mnoho let prořezáván, a tak je zásah do koruny masivní. K zemi padá nejen suché dřevo, ale i větve, které brání prosvětlení koruny.
„Ta se teď musí cítit parádně, jako žena, když jde od holiče,“ s uznáním komentuje výsledek jedna z účastnic kurzu. Lubo dále předvádí správný řez i u mnohem mladší jabloně. Jde o stromek starý asi patnáct let. Absence optimálního řezu způsobila, že strom začal předčasně stárnout, koruna se nerozrůstá, strom strádá. I jemu se však záhy dostalo pomoci, korunu sadař zredukoval takřka na polovinu. Výsledkem by měla být výrazná revitalizace jabloně.
Ondřej Dovala si vzal do parády další z našich letitých stromů, asi osmdesátiletou rozložitou jabloň starobylé odrůdy Panenské české. Strom dává drobná červená jablíčka s dlouhou trvanlivostí. V roce, kdy se rozhodně zarodit, a to bývá hodně často, se úroda dá počítat na metráky. Z těchto jablek je výborný kompot i calvados. V zimě si na plodech pochutnávají také kosi, sojky a skupinka srnčí zvěře. Také panenské se zbavuje velkého množství větví a snad i slyšíme, jak si od té tíhy vydechlo. Jabloň působí jako obraz, který někdo přemaloval.
Nejoblíbenějším stromem Ondřeje Dovaly je však „jadernička“, starobylá odrůda jabloně, kterou najdeme na moravské straně Bílých Karpat a Valašska. Dobře snáší drsnější podnebí, dává kvalitní žlutá, sladká jablka, která se dají dobře uskladnit. Pro svou výraznou chuť se výborně uplatňují i na pálení. Kořalka z ní je aromatická a jemná. Nejstarším stromem, který ošetřoval, byla hrušeň růžovka: „Obvod měla tři metry osmdesát a stáří odhaduji na dvě stě padesát let. Před takovým pamětníkem by se měl člověk poklonit...,“ říká.
Oba sadaři se při prohlídce sadu shodují v tom, že dutina ve stromě (u nás je to případ kožuchu, v jehož dutině roste hlíva ústřičná), kvůli kterým se lidé mnohdy rozhodnou strom pokácet, nevadí. Houba stravuje jen mrtvé dřevo, stejně tak neškodí lišejník, který se vyskytuje pouze na kůře. Velmi škodící jsou naopak druhy chorošů, které způsobují hnilobu dřeva. Na závěr kurzu dostávají jeho účastníci zásadní doporučení - když už se do řezu stromů pustíme sami, je třeba dbát na bezpečnost. Ani oba sadaři neriskují.
Při pohybu v korunách stromů nejčastěji využívají bezpečně zajištěné takzvané sedáky. Pro laiky je běžné spíš využití žebříku. I ten je třeba ke koruně pevně připevnit. Podmínkou dobré práce je i kvalitní pilka a nůžky. Pro letošní rok kurzy v Bílých Karpatech skončily. Příští rok se ale Ondřej Dovala a Lubo Vašš určitě vrátí, aby šířili osvětu, která přispívá k zachování krásné krajiny naší země. Ostatně, setkat se s nimi můžete v rámci celé České republice celoročně tam, kde stromy potřebují pomoc „potulných sadařů“.
Alena Kučerová pro portál i60
