Omlouvám se předem, ale třeba to také tak máte. Zvuky v mém bytě mám v malíčku a nejen ty v bytě, ale v celém domě. Rozeznávám tikot několikerých hodin, sepnutí kotle, vrzání dveří, praskání v ratanověm křesle, zvuk dešťových kapek padajících na parapet.
Ale teď jsem zaslechla takový úplně jiný zvuk, který jsem nemohla k ničemu přiřadit. Byl docela tichý, jemný, jako když tlapička nějaké šelmičky našlapuje mezi korálky, jako když králíček dupne ve vystlaném pelíšku. Zdá se mi, že je to mimo dům, někdy ale docela blízko. Snad za oknem něco dělá ťuk...ťuk...ťuk. Vyhlédla jsem z okna a uviděla na protějším domě pár vrabcú, jak vyzobávají něco z okapu. Že by byli i u nás? Ale to bych nemohla přeci slyšet, nebydlím pod střechou. A ten zvuk je jiný, znám to, když si sedne ptáček na parapet a poskakuje tam. Šustí drápky o plech. Tenhle zvuk je takový plyšový...přesto zřetelný... vtíravý... až naléhavý.
Často se zastavuji a naslouchám mu. Pronásleduje mě a vtírá se mi do uší, takové jemňoučké mollové ťuk...ťuky...ťuk, přichází s ním vzrušení a touha ten zvuk identifikovat. Aha, včera bylo větrno, to se určitě zachytila nějaká větévka v mříži a průvan jí ťuká do okna. Nebo se vrátil ten hladový kocourek, který si chodil na terasu pro něco k snědku. Vyhlédnu ven, na terase je poprašek sněhu a v něm ani stopa.
Dnes ráno to ťukání bylo tak blízko, jako by se ten zvuk ozýval i ve mně a rozechvíval mi srdce. Jsem plná energie a běžím k oknu. Je modré nebe, slunce svítí do zahrady, na zídce terasy se hašteří dva načepýření kosi a sýkorky jim k tomu zpívají zvonivými hlásky. Bože, jak jsem to mohla nepoznat! To na mne ťukalo přece jaro.
