Dvě cesty vlakem
Foto: autorka

Dvě cesty vlakem

10. 4. 2018

Dnes jsou tepnami moderní dopravy hlavně dálnice a letiště, já však v poslední době jezdím stále častěji a také raději vlakem. Primárně v tom není nějaký úmysl, spíš je to následek souhry okolností. Vzhledem ke zkrácenému pracovnímu úvazku mám více času, a tak mám občas potřebu vidět své syny a jejich rodiny, své přátele a známé nebo jen tak někam v pohodě vyrazit. A cestování vlakem je pro mě jako velmi špatnou a jen občasnou řidičku vhodná alternativa.

Když cestuji vlakem, mívám i dost času na přemýšlení. Pravidelný rytmus jedoucího vlaku může v člověku vyvolávat i vzpomínky. Nedávno se mi vybavilo pár obrázků z cest vlakem během mého dětství. Chtěla bych se s vámi o ně podělit. A aby to bylo i pro vás trochu zajímavé, můžete hádat, odkud a kam jsem cestovala.

Jako dítě školou povinné jsem každý rok jezdila vlakem na prázdniny k babičce. Samozřejmě společně s rodiči a mladší sestrou, velkými kufry a občas i s domácími mazlíčky. Na prázdniny jsem se těšila a cesta vlakem byla pro mě dobrodružstvím. Začínala na tehdy novém a moderním nádraží velkého průmyslového města v Polabí. Nádražní hala ve tvaru podlouhlého obdélníku byla krásně prosvětlená a po celém obvodu ozdobena řadou velkých černobílých fotografií z různých koutů Československa. Fotky mě už tehdy fascinovaly, vydržela bych se na dívat dlouhé hodiny. Stejně jako na mozaiky, které zdobily kratší stěny nádražní haly. Rodiče však měli jinou představu a snažili se, abychom se co nejdříve dostali do vlaku. Vlaky bývaly často přeplněné a bylo dobré si najít nějaké místo k sezení včas. Kolem vlaku stojícího na nástupišti občas pobíhali prodavači a ozývalo se: „Pivo, limonáda, horké párky!“ Z okének mávaly ruce žíznivých a prodavači jim podávali voskované kelímky s pivem či limodádou a brali si zpátky peníze. Prázdné kelímky po nápojích však často končily pod sedadly, pivo rozlité po podlaze vagonu nebylo výjimkou.

Když se vlak konečně rozjel, věděla jsem, že nás čekají dlouhé čtyři hodiny cesty. A také dva nebo tři přestupy. To podle toho, jakou jsme si vybrali trasu. Jedné se říkalo „přes Ostroměř“, druhé se říkalo „přes Jaroměř“. Pro mě jako tehdy malé dítě to byla tak trochu kouzelná zaříkadla. Věděla jsem, že jsou to názvy míst, přes která vlak projíždí, ale nikdo mi nevysvětlil, proč se právě takhle jmenují a co se tam vlastně měří. Jaro? Nebo v té Ostroměři je to spíše o tom, že se má přesně mířit? Přestupování v Ostroměři jsem neměla ráda. Bývala to rychlovka, jen vyskočit z jednoho vlaku a přeběhnout do druhého. A pokud náhodou vlak ujel, tak následovalo dlouhé čekání na další spojení.

Zato přestupování ve Staré Pace jsem si mohla užít. Tam jsme na další vlak čekávali někdy i hodinu. Dostala jsme limonádu, červenou nebo žlutou. Jiná tehdy nebyla. A využila čas k prozkoumání celého prostoru. Toto nádraží bylo zajímavé tím, že koleje vedly z obou stran nádražní budovy. Na jedné straně bylo kolejí více, tam se daly sledovat nejen přijíždějící a odjíždějící vlaky, ale také nakládání a vykládání nejrůznějšího zboží. Na druhé straně nádraží byl pro změnu krásný výhled do krajiny. Klid byl občas přerušován rázným, ale někdy i málo srozumitelným hlášením nádražního rozhlasu. Hlášení bylo tehdy nejdůležitejším zdrojem informací, žádné elektronické informační tabule neexistovaly. Jen na vagónech vlaku byly připevněny plechové cedule s názvem vlaku a informací, odkud a kam jede.

Poslední přestupní stanicí na naší cestě byly Martinice v Krkonoších. Tam se přestupovalo vždycky. Do červeného motoráčku, který míval jeden až tři vagóny. Uvnitř byly dlouhé dřevěné lavice, kdo si nenašel místo k sezení, stál. Nevadilo to, vláček, kterému se říkalo „Hurvínek“, jel rozvážně. Vystoupili jsme na první zastávce, v malém městě v Krkonoších. Konečně! Unavení po dlouhé cestě jsme se vítali s dědečkem, který na nás čekával s vozíkem na odvoz kufrů. Začaly prázdniny...

 

Před nádražím

 

Moje současné cesty vlakem začínají v jiném velkém městě v Polabí a vedou přes Prahu. Za tři hodiny ujedu vlakem mnohem větší vzdálenost než na cestě první. Vlakové spojení si už nevyhledávám v tlusté knize nazývané jízdní řád ani na koutoučích s jízdními řády na nádražích. Stačí se podívat na internet, kde si vyberu nejvhodnější spojení. Navíc zde mohu zjistit i další detaily cesty a přes internet si mohu zakoupit i jízdenku. Zatím dávám přednost papírovým jízdenkám. Nejde však už o malé hnědé kartičky, tištěné na speciálních strojích, do kterých pan průvodčí udělal dírku svými kleštičkami. U pokladny dostanu lístek vytištěný na počítači. Elektronický informační systém v nádražní hale i na nástupištích mě nepřetržitě informuje o příjezdech, odjezdech vlaků a případně i o zpožděních vlaků. Z nádražních obchůdků na mě doléhá vůně kávy a dalších dobrot.

Vlak čekající na nástupišti není přeplněný a hlavně všude je čisto. Pokud jsou do vlaku zařazeny novější vagóny, mohu během cesty využívat řadu vymožeností moderní doby. Dveře se otvírají na knoflík, konečně odpadlo lomcování klikami a kličkami. Aktuální informace o trase a dokonce o obsazeném či volném WC se zobrazují i uvnitř vagónu. Použít WC již není horror. Během jízdy si mohu dobít tablet či mobil, občas se dá připojit prostřednictvím WIFI i na internet. Průvodčí jsou zdvořílí a informace poskytují ochotně. Umí se vypořádat nejen s klasickou papírovou jízdenkou, ale i s jízdenkami elektronickými. Zároveň si ověřují platnost různých slevových karet. Občas se ve vlaku objeví i stevard s pojízdným minibarem a nabízí teplé i studené nápoje.

Poprvé vlak zastavuje v Chlumci nad Cidlinou, poté v Poděbradech. Další zastávky už moc nevnímám. Přestupuji až v Praze na hlavním nádraží. Spojení na sebe docela navazují, mívám tak 10 až 15 minut na to, abych se přesunula z jednoho vlaku do druhého. To zvládám v pohodě, pokud není žádné zpoždění. Ideálně zůstávám i na stejném nástupišti, v horším případě musím do podchodu a hledám svůj vlak. Jsem trochu ve střehu, neboť musím najít nejen vlak jedoucí do mého cíle, ale musí to být vlak toho dopravce, od kterého mám zakoupenou jízdenku.

Z Prahy pokračuji směrem na jih IV. železničním koridorem. Trať je moderní, kompletně zrekonstruovaná a elektrifikovaná. Vlak jede lehce a tiše. Asi po 50 minutách vystupuji na moderním nástupišti, procházím podchodem a najednou se ocitám se jakoby v jiném světě. Stojím před nádražní budovou z konce 19. století. Její největší zajímavostí je, že má tzv. Císařský salonek, luxusní čekárnu pro následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este při jeho cestách po železnici.Celá nádražní budova je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek ČR.

Podařilo se vám z mého vyprávění uhodnout, odkud a kam vedly mé cesty vlakem? Jaký máte názor na současné cestování vlakem?

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?