Dva následující krátké texty, kterými zde reaguji na publicistickou akci redakce i60 "Příběhy naší republiky", jsou úryvky z mého volně autobiografického románu Schody do nebeského pokoje, dějově situovaného do let 1963 - 1968 na Teplicko pod Krušnými horami (pasáže jsou ze stránek 72-73 a 101-102)
/Lubomír Müller: Schody do nebeského pokoje, vydal Egmont, Praha, 2013, 2.vydání/
Nedělní řízky z pojízdné prodejny
„Oškrábej, prosím, brambory a nachystej mouku, strouhanku a vajíčko. Usmažíme si dnes večer řízky, co říkáš?“
Bylo to Milenino oblíbené jídlo, většinou bývalo jen v neděli, a tak teď radostí zavýskla a hned se dala do práce.
Babička nachystala čerstvé maso, které sice koupila na neděli, ale řekla si, že když mají obě dnes takový příjemný den, použije ho hned.
Maso dostala odpoledne v pojízdné prodejně, která k nim do vsi přijížděla dvakrát týdně v úterý a ve čtvrtek. V obci obchod nebyl, a pokud se obyvatelé nechtěli tahat s těžkými nákupními taškami až ze vzdáleného města, byli závislí na tom, co si nakoupí v pojízdné prodejně Jednoty. Na malém náměstí, kde zastavovala, již dlouho předtím čekaly ženy na lavičkách a probíraly události dne, často i týdne, ba dokonce i roku. Bylo stále o čem a o kom mluvit. Muži čekávali málokdy, snad až na dva tři staříky, kteří na lavičkách sedávali každý den. Kostnaté ruce měli sepjaté na držadlech svých hůlek a na těchto hrbolatých polštářcích položenou bradu. Jejich vodnaté oči vzpomínaly na doby těžké dřiny v okolních hnědouhelných dolech, ale také na doby, kdy ještě ve vsi býval hostinec i obchod.
Pojízdnou prodejnu představoval upravený autobus, ve kterém místo sedaček byly namontovány regály. Některé potraviny ležely na těchto regálech, jiné byly uskladněny v bednách nebo v pytlích a zbytek byl zavěšen na rukojetích přimontovaných ke stropu. Když autobus přijel, řidič, prodavač a pokladník v jedné osobě přistavil ke dveřím schůdky a jeden kupující po druhém vcházel po schůdkách do autobusu a vybíral si z nabízeného sortimentu zboží. Řidič přijímal i seznamy potravin, které mu ženy napsaly. Přivezl je příště už nachystané a zabalené v krabici nebo v tašce, jež mu ženy zanechaly s cedulkou se svým jménem. Nikdy zde nebývaly tlačenice ani hádky, každý věděl, že pokud řidiči připlatí něco navíc, co zůstane v jeho kapse, dostane vždy čerstvé maso, kvalitní salám, brambory bez hniloby a čerstvě upečený chleba místo týden starého nebo křupavé rohlíky místo „gumových“.
Babička naklepala maso. Milena ho obalila v mouce, v rozšlehaném vajíčku a ve strouhance a za chvíli se již domem nesla ta charakteristická vůně neděle, typická pro většinu českých domácností. Jenomže ony si udělaly neděli už ve čtvrtek a měly teď z toho docela povznášející pocit.
Uhelná krize
....Jen kilometr na západ od školy začínal povrchový důl na hnědé uhlí, ale regulérní těžba v něm nikdy neprobíhala. Na konci 50. let se zde do země zakously nenasytné, zubaté lopaty bagrů, aby odkryly nové ložisko suroviny, na které byl závislý především těžký průmysl, ale bez které se ani většina lidí doma neohřála. Důl na ploše skoro čtyř kilometrů čtverečných se místy zařezával do povrchu krajiny až do hloubky padesáti metrů a z vrcholu vytěžené hlušiny vypadal jako šlépěj obří nohy. Odhady plánovačů těžby o vydatnosti uhelného ložiska se ukázaly mylné a hlomozící bagry na počátku 60. let prohlubeň i okolní skrývku opustily. Zbytky nevytěženého uhlí ve slojích se pak často samovznítily a zamořovaly široké okolí štiplavým, dusivým dýmem.
V zimě na přelomu let 1962 - 1963, v době uhelné krize a celorepublikových uhelných prázdnin, kdy selhalo zásobování továren i domácností uhlím, si mnoho rodin chodilo každý večer do právě opuštěného dolu vykopat třeba jen jeden kýbl uhlí, aby bylo doma večer aspoň na chvíli čím topit. Mnozí vytahovali s nepředstavitelným úsilím z hluboké šachty ruční dvoukolový vozík, naložený dvěma velkými pytli špinavě hnědé uhelné drti, promíchané často s velkými kusy hlíny. Kopání ve zbytcích slojí, které na některých místech nejen doutnaly, ale doslova hořely malými plamínky, bylo sice zakázané, ale nikdo zákazu nedbal, ani jeho porušování nekontroloval. O nedostatku uhlí se všeobecně vědělo a kopání načerno se tolerovalo. Nejednou se však stalo, že někoho štola částečně zasypala, nebo že se někdo celou nohou propadl do žhavého podloží. Lidé si vyprávěli hrůzostrašné příběhy o tom, co se v dole přihodilo a jak ten či onen soused si spálil celou nohu nebo ruku. Kolovala i strašlivá informace (které však raději nikdo nechtěl věřit), že nějaký cizí člověk ze vzdálené vesnice, který kopal večer a sám, se až po břicho propadl do žhnoucího komínu uhlí a pomalu za strašných bolestí od pasu dolů uhořel. Druhý den prý na tom místě našli jen trup s hlavou a dvěma rukama, který žár oddělil od noh tak dokonale, jako kdyby tělo přeřízl plamen autogenu. Ale docházelo i ke kuriózním a spíše humorným situacím, kdy si dvě nebo i tři rodiny dělaly nárok na nějakou novou uhelnou žílu a hádaly se na dně dolu, kdo ten nepatrný zdroj dosud nevykopaného uhlí objevil dřív.
Oblast nebyla nijak chráněna, pouze několik zohýbaných a napolo již zrezivělých tabulí po obvodu dolu marně varovalo, že je tam vstup zakázán. Cestou do školy chodíval Lumír po silnici, která vedla skoro kilometr po severní hraně dolu, často jen několik málo metrů od začínajícího srázu, a mohl tak pohledem do hlubiny obdivovat stoupající obláčky kouře, které na mnoha místech vytvářely dojem, že v podzemí existuje tajemné město nebo továrna s dýmícími komíny. Nikdy se ale dolů neodvážil sejít. A také to měl rodiči zakázáno.
V nejhlubším, ale rovinatém místě dolu se jednou - snad na konci roku 1965 - vytvořilo z vyvěrajících spodních vod malé jezírko, ne větší než volejbalové hřiště. Každý měsíc však bylo rozlehlejší a rozlehlejší, a za necelý rok bylo velké jako plocha fotbalového hřiště. Stále se zvětšovalo a jeho voda byla kalná a teplá....
