Jinými slovy, děti se stýkají s novými partnery svých rodičů, s novými sourozenci, s novými babičkami, novými dědečky. Rodiny jsou nově vytvořené stejně, jako se tvoří patchworkové deky, tedy tak, že se kousky starých textilií sešívají dohromady a vzniká nová pestrobarevná přikrývka.
Psychologové se shodují, že výraz patchwork, který se dříve používal jen v souvislosti s touto technikou ručních prací, je pro to, co se nyní děje v mnoha rodinách, velmi výstižný.
Prarodiče většinou trpí
V mnoha základních školách je teď běžné, že když přijde řeč na prarodiče, děti hlásí, že mají až čtyři babičky a čtyři dědy. Dva z máminy strany, dva z tátovy, a k nim přibyli ti od nového mámina partnera a ti od nové tátovy partnerky. Když taková rodina funguje, tedy noví členové do sebe zaklapnou jako kousky sešívané deky, je to fajn. Bohužel je hodně případů, kdy taková patchworková rodina drží pohromadě jen tak tak, jako by byla sešitá hodně nekvalitní nití a jednotlivé kousky spolu ani trochu neladí.
„Stále více dětí zažívá během dětství několik rodinných uspořádání, to znamená, že žije nějakou dobu buďto jen s jedním z rodičů nebo s jeho novým partnerem, případně novými sourozenci či dětmi z předešlých vztahů nového nevlastního otce či matky,“ říká Anna Šťastná z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, který na téma patchworkových rodin dělal průzkum. „Ten trend je patrný i v dalších evropských zemích,“ podotýká.
V mnoha rodinách nesou tyto změny uspořádání nejhůře prarodiče. Mnozí jsou ještě z generace, kdy byl rozvod brán jako něco naprosto výjimečného. „Pro nás byl rozvod selhání,“ říká pětasedmdesátiletá Marie z Ostravy, jejíž syn se rozvedl a založil novou rodinu a dcera se k tomu nyní chystá. „Znám jen jednu kamarádku, mou vrstevnici, která se kdysi rozvedla, ale to proto, že její muž byl alkoholik a mlátil ji. Nyní se lidé rozvádějí, protože si prostě nerozumí, myslí, že s někým novým jim bude lépe. Berou to jako normální věc, já se tím trápím z celé rodiny nejvíc. Syn teď za mnou chodí s novou ženou, jejími dvěma dětmi, a svou dcerou, tedy mou vnučkou, a mně připadá divné, že se mám ke všem těm dětem chovat stejně. K těm novým dětem nemám žádný vztah, vlastně je vůbec nemám ráda, ale samozřejmě to nedávám najevo,“ vypráví.
Tady je zkušenost čtyřicetileté Jany, která takovou novou rodinu vytvořila: „Nejhůře mou novou svatbu berou moji rodiče. S dětmi nového partnera vycházím dobře já i moji dva synové, ale máma mi řekla: Ty cizí děti sem nevoď. Namítám, že nejsou cizí, protože jsou děti mého nového partnera. Máma na to: Pro mě jsou cizí.“
Nemusí to být vždy na škodu
Všechny rady jsou v tomto směru zbytečné, každý případ je totiž odlišný. Rozumný člověk se ze všech sil snaží svým dospělým dětem do jejich života nemluvit a respektovat jejich konání, ale srdci neporučí. Nové vnouče mu zpravidla nebude tak blízké jako jeho vnouče vlastní, byť by to nové bylo hodnější a chytřejší, než to jeho, které za babičkou zajde jen, když potřebuje přidat nějakou tu tisícovku na nový tablet. Většina příslušníků starší generace zkrátka na takové zvraty v životě není zvyklá a nikdo se jí nemůže divit.
Na druhé straně mnohé takto nově vytvořené rodiny často skvěle fungují a příchod nových lidí do života může být pro děti prospěšný a inspirující. Jedna rodina z Prahy například nyní prožívá situaci, kdy osmdesátiletý dědeček je těžce nemocný a starat se o něj chodí dcera nové partnerky jeho syna. Tedy dívka, která s ním, biologicky vzato, nemá nic společného. Ale zatímco vlastním vnukům ani nestojí za návštěvu, tato slečna, zdravotní sestra, si ho oblíbila, a tak k němu pravidelně dochází, ošetřuje ho, nakupuje mu, vaří mu. „Kdybych ji neměl, nemohl bych ve svém věku žít ve svém bytě,“ vysvětluje pán. „Každý den v duchu děkuju synovi, že si našel ženu s tak skvělou dcerou.“
Ano, pro generaci dnešních seniorů může být právě snadné střídání partnerů a vytváření nových rodin s dětmi z předešlých vztahů něco, co se jim chápe těžce. Ale sociologové ze všech evropských zemí mají jasno: Je to trend budoucnosti. Možná jsou dnešní senioři poslední generací, které na tom připadá něco divného. Až budou babičkami a dědečky dnešní třicátníci, vůbec se nebudou divit, že mají vnoučata, se kterými vlastně nemají nic společného, jen to, že patří novému partnerovi jejich dítěte.
Takže pro všechny strany bude prospěšné, když tento trend nebudeme považovat za špatný. Prostě teď tady je a v dalších letech bude. Moudrý prarodič nad ním přivře oči – ale hlavně, uvědomí si, že děti za jednání svých rodičů opravdu nemohou. Tak nač se mračit na novou sestřičku své vnučky, která opravdu nemůže za to, že se náš syn rozvedl, protože se zamiloval do její maminky.
