Žil jsem příběh, který musím vyprávět
Ilustrační foto: pixabay.com

Žil jsem příběh, který musím vyprávět

8. 5. 2018

Tři prožité Silvestry za sebou - současnost.

Rád se s vámi podělím o vyprávění o mých třech Silvestrovských nocích věnovaných navyšování příjmů. Jako  správný důchodce volím nejjednodušší cestu z velké nabídky brigád, a to hlídací služby, co nejblíže domova, a pro klid, pouze noční služby.
Začátkem srpna 2016 se daří nalézt uplatnění u firmy, kde se splňují mé představy.

V polovině prosince tohoto roku zvoní můj mobil a uvedl jej v činnost můj zaměstnavatel s prosbou o pomoc.
Po rozloučení mě polila představa, co bude pro mě následovat, dohoda byla uzavřena, že na poslední den v roce vezmu noční. Jednalo se o skladové prostory ve vsi nedaleko Neratovic.
Druhá služební Silvestrovská noc už strávená blíže domova, měla také svá specifika.

A věřím, že jste přišli na to, že ta třetí, jak v názvu uvedeno, je teprve před námi.
Žil jsem příběh, který musím vyprávět, a nebo, vypůjčené od Stáni Mrázkové, "Žijte příběh, který chcete vyprávět."

Ano, trochu jsem zpřeházel slovíčka, rád bych je nezpřeházel, ale pak bych nebyl ve věku, ve kterém je skutečnost.
První email od Stáni přišel (překopírováno) 11. 9. 2014, 19:10 a až nedávno jsem  koupil a přečetl její knížku. Za poslední patnáctiletí jsem přečetl hafo vzdělávacích knížek a vyslechl mraky "CD" a těch seminářů, dost promarnil času odkládáním potřebného.


Toho 31. ledna se po sedmnácté hodině stěhuji do auta, když mě má žena osloví slovy,"Péťo, tak mu zavolej, že jsi nemocen, jak to zvládneš?"
Již dva dny se snažím srazit zvýšené teploty mého těla, na odjezdu osmatřicet stupňů Celsia.
"Už jsme to probírali, slib je slib." Stroze vypálím na svou ženu námitku a odjíždím směr Neratovice.
 V Praze sloužíme služby ve dvou lidech a o povinnosti se střídáme, vrátnice, kam jedu, je obsazena pouze jedním zaměstnancem.

Střídám kolegu, který končí denní směnu, seznamuje mne s nutnostmi, které musím v rámci služby vykonávat. Ukazuje s komentářem prostory vrátnice, co a jak mohu potřebovat, a v těch malých prostorech se kolem nás motá pejsek, tedy pes.

Martin, jak se mně představil, mě provede uzavřeným areálem, po rychlém rozloučení skočí do auta a chystá se k odjezdu. Rozběhnu se k vozu, ukazuji pravačkou na dveře vrátnice, s tím, že zapomněl na psa.

„Né né, to není můj pes, to je pes služební, jo a jmenuje se Ryta! Je nakrmený a hodný, užij si Silvestrovskou službu, a hodně zdraví v novém roce!“  A odfrčel.

Pic kozu do vazu ze  mne vypadlo, to mně ještě scházelo, abych se přiznal, psy prostě nemusím. Z mnoha důvodů, ale to je jiný příběh.

Pryč byla idylka klidné noci, obtěžkaný zvýšenou teplotou a s tím spojenou náladou, ještě k tomu tohle psisko.

V mrazivém lednovém počasí se na obchůzky  nešlo, natolik se mám rád.

Ryta ode mne dostala rohlík, zdála se spokojená až do té doby, než začaly první petardy.

Při ranním návratu po probdělé noci se mně vracejí myšlenky k nabytým vědomostem ze zmíněného období učení, jak se žije na svobodě a kapitalismu. Máš tohle trápení zapotřebí, vole, za komančů jsi říkal, že peníze se válejí na chodníku.

Tak a podobně moje mysl ke mně promlouvala až do té doby, než jsem po dvaceti kilometrech zastavil doma před vraty, s rozhodnutím, že s tím musím něco udělat.

Ale, rok se sešel s rokem, až přišel zase ten poslední den. Jinak to už nebude, co je u mne jinak? Kdy přestanu potřebné odkládat? Proč ti nejde poslechnout a udělat, co ti radí ti, co to dokázali? Proč, kurva proč? Vole, sám víš, že se nic nezmění, pokud budeš pokračovat ve stávajících kolejích.

Druhá Silvestrovská noc je tady, již pracuji, lépe řečeno, vyměňuji svůj drahocenný čas za prostředky k umoření dluhů a našich žaludků u jiné firmy,  na stejném postu.

Brněnská firma s pracovištěm deset minut od mého domova, v Čakovickém Globusu.

Také příběh, který musím vyprávět, ale teď k další probdělé noci poslední v tom roce.

Po příchodu do místa určeného pobytu na noční službu již sedí kolega, s nímž budu sdílet nadcházející hodiny.

Podáme si ruce a představíme, neznali jsme se, byl převeden na tuto noc z Globusu Zličín. Na mou úsměvnou otázku, jak mu mám říkat, Josefe nebo Pepo, jsem se pozastavil nad jeho odpovědí, Josefe, přátelé mně říkají Pepo.

Takže Josef v odpovědi pokračoval, seznámil mě se všemi okolnostmi jeho přítomnosti tady v Čakovicích, také se svým zdravotním stavem, rozbil si rameno na ledovci, syn mu rozbil auto, další syn je pašák, a jeho o dvacet let mladší žena postavila příčku v domě kdesi ve státě nacházejícím se v Asii.

Jen má slušnost se s hranou účastí pozeptala, potvrdila jeho slova, která chrlena z jeho úst neměla konce. Hloupý nebyl, použil určité termíny i latinu pří popisu motýlů.

Má hraná účast mně odebírala síly, nebyl to jeho Silvestrovský výstup, jak byste mohli odhadovat.

Na obchůzku jsem se už těšil, jak ve slušnosti zmizím z jeho dosahu.

Z jeho dosahu mizím, po cestě jsem už nepoužil neslušná slova vůči sobě, ale spřádal v hlavě postupy pro přicházející nový rok.

Jedno bylo jisté, slib, že další Silvestrovská noc nebude podobná těm dvěma.

Díky Stáňo, byl jsem nakopnut tebou a knížkou s titulem "PODNIKÁNÍ Z PLÁŽE!"

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.