Nataša Kameš: Jako každý emigrant se ráda vracím
FOTO: autorka a archiv Nataši Kameš

Nataša Kameš: Jako každý emigrant se ráda vracím

9. 5. 2018

Vždy si nejdříve prohrábne rukou vlasy a pak začne chrlit svůj příběh. Je neuvěřitelný, stejně jako 62letá Nataša Kameš, Čechorakušanka. Její energie je omračující – výborně lyžuje, hraje golf, a když jí nabídnu, že se potkáme na kolech u Berounky, je hned pro.

Kdy a proč jste odešla z Česka?
To je dlouhá historie. Když se mne dnes někdo zeptá, většinou reaguji protiotázkou:„Chcete to opravdu slyšet?“ A vychutnávám si reakce posluchačů. Nemám opravdu zájem ani potřebu se vykecávat, když tuším, že mě posluchač stejně nemůže pochopit. Některé zkušenosti a prožitky jsou pro lidi z „jiného světa“ nebo „doby“ zkrátka nepřenosné.

Celé to začalo v 1968, když mi rodiče říkavali: „Tohle si nech pro sebe, tohle ve škole nevykládej...“ Táta hlučně vystoupil z partaje, stejně jako celá řada jeho kamarádů, takže když se u nás sešli, slyšela jsem úplně něco jiného než ve škole. A byla jsem pyšná, že umím mlčet. Ještě horší to bylo na gymnáziu, kdy jsem tušila, že má další studia jsou vážně ohrožena. Ale nebyla jsem sama a nikdy jsem se nebála říct svůj názor. Však jsem to odnesla. Na vysokou se dostali z naší třídy kromě mě všichni. Přitom jsem se dobře učila, vyhrávala olympiády v domnění, že mi to pomůže.

Na vysokou školu jste se ale nakonec dostala.
Přijímačky na vysoké školy jsem dělala celkem osmkrát a nakonec jsem skončila na Vysoké škole báňské v Ostravě. Pochopila jsem, že v socialismu bez vysoké školy nemám šanci na lepší místo. Můj první a poslední zaměstnavatel po maturitě mi dokonce řekl, když jsem chtěla doporučení na vysokou, že absolventy vysokých škol nepotřebuje. Tak jsem zvolila techniku, protože jsem si říkala, že tam toho marxismu tolik narvat nemohou, jde přece jen o exaktní vědy. A nelituju, studium mi nakonec uznali i v Rakousku, což tenkrát nebylo vůbec samozřejmé. Navíc jsem se mohla věnovat i svému velkému koníčku – lyžování. Vysoká škola báňská měla excelentní lyžařský oddíl, trénovali jsme i v Alpách. Zajímavé je, že nikdo z nás v Česku nezůstal (včetně trenérky). Později jsme se setkávali na alpských sjezdovkách.

Kdy tedy padlo finální rozhodnutí, že odejdete?
Když mi v pražském Metalimexu, kde jsem tvořila diplomku, ředitel nabídl místo, podmínil to vstupem do partaje. Tušila jsem, že musím rychle jednat. Spolužáků, kteří kvůli pozici vlezli do strany, bylo dost, a ne všichni si tím zadělali na šťastnou budoucnost. Můj odchod byl promyšlen a zdařil se. Dost jsem o emigraci přemýšlela, jednou v Paříži už byla blízko, ale psychicky jsem to nezvládla. Tehdy jsem si místo toho koupila prvotřídní lyže značky Rossignol a vrátila se vzorně a trochu zbaběle domů.

Jsem jedináček, měla jsem opravdu bezvadné dětství, rodiče byli skvělí a vše mi tolerovali, takže utéct a nechat je tu a nevědět, kdy je uvidím, nepřicházelo v úvahu. To byla dost příšerná představa. Měla jsem kamarádku ve Švédsku, a když mi nabídla, že si mě její přítel formálně vezme, ani chvíli jsem neváhala.

Měla jste strach, jak to celé dopadne?
Když je člověku kolem dvaceti, strach většinou nemá, protože nemá žádné nebo minimální negativní zkušenosti. Měla jsem neuvěřitelnou kliku a brzy i zkušenost, že když jsem odvážně riskovala a stála na hraně, vždy to vyšlo. Fingovaný sňatek se vydařil a já odešla, aniž bych někomu ublížila. Naši sice i tak trpěli, ale nikdy mi nic nevyčítali a myslím, že nakonec byli rádi, že jsem si našla svou vlastní cestu. Ve Švédsku jsem zpočátku studovala a přitom pracovala. Byl to vlastně můj první kontakt s médii: roznášela jsem reklamní létaky. Měla jsem namířeno, coby absolvent technické geologie, do Kanady, ale brzy jsem zjistila, že jsem Středoevropan, takže další plánovaný posun do Kanady nepřichází v úvahu. Podařilo se mi zůstat v Rakousku, se kterým jsem původně vůbec nepočítala. Proč jsem Rakousko nebrala v úvahu? Už tenkrát mi připadalo absurdní, že se nějaký stát prezentuje jako neutrální.

Čím jste se v zahraničí živila?
Skandinávie byla něco jako kapitalismus pro začátečníky. Vše tam fungovalo, vstup na univerzitu nebyl problém, rodina takzvaného manžela Stefana byla moc milá a pomáhala mi. Nejtěžší bylo nosit švédské jméno a říkat, že jsem vdaná, protože jsem ve skutečnosti byla sama a musela jsem držet jazyk za zuby. Občanství přistěhovalec tenkrát jen tak rychle nedostal a policie nás kontrolovala. A já navíc chtěla do Kanady. Jazyk – když je člověk mladý a má motivaci - se naučí rychle a mě to i bavilo. Nechápala jsem četné emigranty, které jsem potkávala a kteří ani po letech moc švédsky neuměli. Prostřednictvím univerzity, kde jsem se přihlásila kromě švédštiny na mezinárodní ekonomiku, jsem se dostala na praxi do Düsseldorfu, zlepšila si i němčinu a vyrazila na lyže do Rakouska... Už jsem se na sever nevrátila.

Opět jsem měla kliku, ve vlaku ležel rakouský Kurier a ja z recese odpověděla na inzerát – první interview ve Vídni bylo úspěšné a já zůstala.

Jste velmi fit, jak se udržujete?
Přestože nejsem ze sportovní rodiny, sport mne vždy bavil a v rodném Prostějově jsem vyzkoušela leccos: od atletiky, plavání, cyklistiky, tenisu až po lyžování. Navíc jsem měla sklony tloustnout, takže jsem se musela hlídat a sport byl jedním z východisek. Ve Švédsku jsem navíc propadla běhu, protože čistý vzduch, krásné parky a pláže byly pro běh jako stvořené a hlavně to nic nestálo. To byl tentkrát taky důvod, proč jsem často obouvala boty a vyrážela si vyčistit hlavu. To mi zůstalo dodnes. Bez pohybu jsem brzy protivná a sahám po skleničce vína. Navíc ráda vařím zdravě, takže se mám pod kontrolou.

Jak byste porovnala Česko a Rakousko?
Vycestovala jsem do Skandinávie, čtvrt roku jsem byla na praxi v Německu, do Vídně jsem se dostala neplánovaně a zůstala jsem. Určitě i proto, že mi bylo Rakousko nejbližší. Ve Vídni už se to tenkrát cizinci jen hemžilo, tak jsem si nepřipadala jako exot, což se o Švédsku říct nedalo. Společná historie přece jen zůstala i v mentalitě lidí. A Vídeň měla neskutečnou atmosféru, vůbec jsem si nepřipadala jako v cizině. Tehdy jsem říkávala, že až padne bolševik a poklidí se po něm, bude Praha daleko hezčí než Vídeň. Dnes si troufám tvrdit, že to tak je. Praze se moc měst nevyrovná.

Vracíte se často?
Jako každý emigrant se ráda vracím. Mám byt v Berouně, odkud je to jen kousek do Prahy, kde mám spoustu kamarádů. Ve Vídni mám méně přátel, a to i díky mému cestování.

Jak vnímáte porevoluční vývoj v Česku?
Začalo to dobře.... a teď...ale celá Evropa nějak vázne!

Jste sice v důchodu, ale pořád jste velmi aktivní. Čím se zabýváte?
Když přišel první důchod, přemýšlela jsem, co je to za honorář. Přechod do penze se totiž nekonal. Většinu života jsem na volné noze, čili pracuju podle zakázek, někdy jich je moc, jindy je volněji. Bez práce jsem ještě nebyla. Živím se jako překladatelka, novinářka a píaristka, buduji pro klienty vztahy s médii. Nejvíce mne baví organizovat presstripy pro novináře do alpských destinací, v zimě na lyže, v létě na golf nebo turistiku. Mí klienti jsou většinou majitelé neobvyklých hotelů, turistické svazy i golfové resorty. Vozím jim novináře – nejvíce české a slovenské, ale i z dalších zemí.

Váš život je dost napínavý!
Jednou jsem se seznámila se špičkovou novinářkou z Financial Times, trvala na tom, že jí musím vše vylíčit. Tím, že naslouchala, donutila mne mluvit a mluvit a vytvořilo se mezi námi pouto, které trvá dodnes.

rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.