Všichni to určitě víte, ale pro jistotu to zopakuji. Janské Lázně jsou nejen známé lázně, ale také významné lyžařské středisko a turistické středisko v Krkonoších. Rozkládají se na úpatí Černé hory (1299 m. n. m.), na jejíž vrcholek vede kabinová lanovka.
Osobně Janské Lázně navštěvuji dost často, naštěstí však ne jako pacient. Spíš jako člověk toužící se na chvíli dostat z naší královéhradecké roviny do kopečků, protáhnout si trochu tělo, nadýchat se čerstvého vzduchu a osvěžit se na duši. Z Hradce to je necelá hodinka autem, vzdálenost je přijatelná i pro jednodenní výlet.
Většina cest v Janských Lázních začíná na hlavním lázeňském náměstí s kolonádou. V létě lákají lavičky k posezení, v zimě bývá náměstí zavalené hromadami sněhu. Odsud se dostanete všude - po silnici dolů do Svobody na Úpou, po silnici nahoru k Lanovce na Černou horu a také ke zcela nové atrakci - stezce v korunách stromů. Ale nemusíte ani nikam chodit, stačí jen posedět u skleničky vína nebo u dobré kávy s lahodným zákuskem.
Na tomto prostranství se také koná většina akcí - koncerty, výstavy, trhy...
Pokud se potřebujete někam z tohoto místa dostat, jdete obvykle do kopce. Kousek nad náměstím bylo v prudkém svahu vybudováno moderní Aquacentrum, které slouží jak pacientům, tak lázeňským hostům. Trochu se zapotíte, než se tam pěšky dostanete, ale pak zase můžete relaxovat ve všudepřítomných bublinkách. S plaváním moc nepočítejte, je tu sice možnost plavání v protiproudu, ale to vás rychle omrzí.
V létě jsou všude záplavy barevných květin, na lázeňských budovách visí z oken červené muškáty, u hotelů a penzionů bývá přehlídka květin ještě pestřejší.
Koncem 19. století byly v Janských Lázních postaveny dva kostely, jeden katolický a jeden evangelický. Katolický najdete pod kolonádou na vystupujícím výběžku Mariánské výšiny. Na evangelický kostel narazíte při cestě po silnici do kopce. Oba svatostánky jsou impozantní, zejména proti krásné jasně modré obloze. Oba stojí za prohlídku, otevřené jsou však jen v době bohoslužeb. Žlutá budova za kostelem je místní (pravděpodobně bývalá) škola.
Žlutou barvu má i budova, v níž najdete prodejní galerii Magma zaměřenou na kameny jako užitkové i dekorativní předměty. Pravidelně sem zavítám při každé návštěvě města, kochám se a často si odnáším pár krásných drobností buď pro sebe nebo pro své blízké.
Pár kroků silnicí do kopce a narazíte na hotel Na vyhlídce. Je krásně zrekonstruovaný, v létě okna plná květů. Vyhlídka je samozřejmě nádherná. Jak jinak!
Původní architektura se střídá s modernou. Příkladem toho je hotel U kabinky (ano, blížíme se ke kabinové lanovce). Zda se vám líbí či ne, posuďte sami. Dole je restaurace s příjemnou obsluhou, kde jsem se vždy dobře najedla a osvěžila.
Pro změnu jako pěst na oko působí budova kabinové lanovky, vybudovaná za socialismu. Odsud vyjíždí lanovka na Černou horu, její technologie je však už moderní. Slouží v zimě lyžařům, v létě vyveze nahoru pěší turisty i cyklisty s koly. Obrovské betonové parkoviště před ní je záchytným bodem pro všechny, kteří přijíždějí do města autem.
Naštěstí řada nových objektů v Janských Lázních je citlivě zasazena do zdejší přírody...
V létě roku 2017 byla v Janských Lázních otevřena nová stezka korunami stromů. Loni jsem byla v Janských Lázní v době, kdy se na stavbě pilně pracovovalo a ještě jsem si neuměla představit, jak to bude vypadat. A hlavně, jak to ovlivní okolní přírodu. Stezku jsem navštívila teprve před několika dny a přináším malou, ale čerstvou reportáž z místa.
Ráno po desáté byla u pokladen dlouhá fronta, naštěstí postupovala rychle. S cenou vstupného (180 Kč pro seniora) byli asi všichni smířeni.
Věž je umístěna na kraji lesa. Konstrukce věže je převážně dřevěná, vyztužená kovovými prvky. Stoupání je pozvolné, vhodné i pro osoby na vozíku. Zajímavá je i podzemní část věže, kde vidíte nejen kořeny stromů, ale jednoduché světelné panely vás provedou životem v lese.
Po vystoupání několika pater věže se otvírají výhledy do krajiny, tento je do údolí Janských Lázní na megalomanskou parkovací plochu před budovou lanovky.
Když postupujete po chodníčku ve věži nahoru, vidíte nad hlavou kovovou spirálu tobogánu, po kterém mohou odvážlivci sjet dolů ve speciálních pytlích.
Na druhé straně se otevírá výhled na nový lyžařský areál u Hoffmanovy boudy.
Vstup na tobogán je z horního patra věže. V době, kdy jsem tam byla já, o tuto atrakci velký zájem nebyl. Většina přítomných se spíše kochala nezvyklým pohledem na krajinu z výšky. A zároveň odolávala poměrně silným náporům větru. Věž se naštěstí ani v silném větru nehýbala.
Po návratu na zem se můžete občerstvit v restauraci, která je součástí areálu. Nebo přejít přes silnici a navštívit dnes již historickou Hoffmanovu boudu. Nebo se jen tak posadit na louku a dívat se do zeleně.
