Zvířata a já: KACHNA K OBĚDU
Foto: autorka

Zvířata a já: KACHNA K OBĚDU

3. 6. 2018

Chci vám vyprávět příběh, ve kterém nebude však hrát hlavní roli pěkně vypečená kachna, jak by se mohlo zdát dle nadpisu. Musím začít trochu ze široka.
Moje dcera byla od útlého dětství velká milovnice psů. Ať to byl sebeopelichanější smeták neznámé rasy, pro ni to byl ten nejkrásnější tvor. Nemohla pochopit, že nemůže každého psa hladit, chovat a vzít si domů. Žili jsme na vesnici a nějaký ten vořech štěkal za každým plotem. Tenkrát ještě nebylo na vesnici v tak velké módě jako dnes chovat psy v bytech. Pes byl hlídací a hlídal dům a dvůr. Proto byl zvyklý žít venku, spát v boudě a také nechodil v zateplených bundičkách, kalhotkách a svetřících. Dceři byly asi tři nebo čtyři roky, když celá naše čtyřčlenná rodina cestovala vlakem na návštěvu k příbuzným. Na hlavním nádraží v Ostravě děti poprvé uviděly oblečené psíky. Řehtaly se z plných plic, naštěstí nezůstaly jim z tohoto zážitku žádné trvalé následky.
A bylo nabíledni, že jednoho dne se nějaký ten pejsek u nás objeví. A stalo se. Jako první u nás získala domov fenečka, kterou jsme pojmenovali Arna. A protože to byla holka čiperná, nevím, s kým, ale spustila se nám. Když měl přijít její čas, byla jsem v práci. Dcerka ji ráno krmila a zjistila, že pravděpodobně se naše rodinka ten den rozroste. Tenkrát byla doba, kdy i pevná telefonní linka byla vzácností. Moje vynalézavá dcera mi zatelefonovala, ze školy nebo z obchodu, už si to přesně nepamatuji, do práce, abych si vzala volno a jela domů, protože Arna bude rodit a ONA musí jít do školy. Co mi jiného zbývalo, věděla jsem, že kdyby se pejskům něco stalo, naše psí máma (dcera) by mi to nikdy neodpustila. Vzala jsem si volno, naskočila na svého železného oře značky Velamos a s větrem ve vlasech jsem fičela domů. Měla jsem štěstí, k porodu jsem sice přijela pozdě, štěňátka byla již na světě, ale čilá, zdravá, slepounká a krásná. Ale ani toto není hlavní příběh.
Když bylo dcerce patnáct let, nepřála si k narozeninám nic jiného než nového psa. Arna už v té době nežila, dostala při očkování psinku – veterinář očkoval všechny psy jednou jehlou, a tak je vlastně infikoval. Psi umírali v celé vesnici.
V té době už dcera několik let chodila do kynologického kroužku a moc toužila po německém ovčákovi. V polovině srpna má narozeniny a tak jsme ji toho ovčáka obstarali. Okamžitě to byla nerozlučná dvojka. Pes miloval paničku a ona jeho. Od prvního okamžiku. Bylo to dvouměsíční překrásné štěně.
Na začátku školního roku dcera nastoupila na gymnázium a hned v prvním týdnu odjela se třídou na bramborovou brigádu. Jestlipak dnešní děti vůbec ví, co to je bramborová brigáda? Barta, tak se ten malý krasavec jmenoval, jsem dostala na starost já. Přesné pokyny, kdy a kolikrát za den jej mám krmit, co smí a nesmí žrát. Jak na něho mám volat, žádné „pocem“, ale „ke mně“, jak si s ním hrát.
První den mé služby jsme šla z práce a hned, ještě v lodičkách, jsem se šla na to opuštěné štěňátko podívat. A malér byl na světě. Panebože, co mu je? Byla jsem vyděšená, protože pes ležel nehybně v kotci a jen odfukoval. Vytřeštila jsem na něj oči, přiklekla k němu a hladila mu napnuté vypouklé bříško, které hrozilo prasknutím. V tu chvíli pes říhnul a z tlamičky mu vypadlo peří. Teprve tehdy jsem se rozhlédla po kotci. Dole ležela odborně vykuchaná kachna. Lépe řečeno to, co ze sousedovy chovné kachny zbylo. Pěkně otevřená přes břicho, žebra obraná od masa, střeva ponechána svému osudu, zato prsíčka byla zkonzumována.
Hm, co teď, babo raď!
Pejsek se měl krmit podle rozpisu tvarohem, kousky nakrájeného masíčka, a on si ulovil k obědu celou kachnu! Šikula! Ale mně přidělal starosti.
Vzala jsem milého pejska na vodítko a šla jsem s ním přes půlku vesnice, v těch lodičkách, k chovateli, co krok to říhnutí a utrousení nějakého toho peříčka. Jako na potvoru byla doma jen chovatelova žena – lékárnice. Věděla o psech určitě více než já. Pěkně mu prohmatala bříško, které bylo pořád nacpané a řekla mi: „Já bych mu žádné projímadlo nedávala, když se tak pěkně napapal, počkala bych, až tu kachničku stráví.“ A u toho zůstalo.
Kachna si za svou smrt mohla vlastně sama, přeletěla k nám ze sousedovic dvorku a přistála psovi přímo před čumákem. On si s ní chtěl zřejmě hrát, jenže ona to ve své tuposti nechtěla pochopit a pak se mu nějak povedlo se do ní zakousnout. A bylo vymalováno, vlastně uvařeno, oběd byl na stole.
Naštěstí tento pokrm přežil Bart bez újmy na zdraví. A to vám mohu odpřísáhnout, byl to ten nejlepší pes, jakého jsme kdy měli. Byl chytrý, hravý, poslušný a udělal kariéru, dotáhl to dokonce až na policejního psa. Dcera s ním sloužila jako první žena – policejní kynoložka v Praze. Ale ve smlouvě měla klauzuli, že Bart vždy bude sloužit jen s ní. A tak to bylo. Důchodu si užíval v péči své paničky a prvorozené vnučky, která si klidně mohla od něho vzít granulky z misky. Ještěže jí nechutnaly. Dožil se krásného věku a pořád to byl skvělý pes.
                                                                                

                                                                                   ♥♥♥ Bartovi s láskou ♥♥♥

 

Pozn. Omlouvám se za „kvalitu“ fotek, jsou to ofocené originální fotky z doby před dvaceti lety, čas digitální fotografie teprve přijde.

Můj příběh Soutěž Zvířata a já
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.