Zahradníci se shodují, že v posledních letech se výrazně zvýšila poptávka po takzvaných staromódních rostlinách. Takových, které byly běžné na zahradách našich babiček, u venkovských stavení, ale třeba také v hustě zarostlých zahradách starých městských vil. Dříve totiž zahrady bývaly zelené, bujné, plné zajímavých zákoutí. Byly v nich šeříky, vajgélie a jiné velké kvetoucí keře. Stromy byly obrostlé břečťanem, v temných zákoutích bujel barvínek, všude bývaly pivoňky, vlčí boby, růže, floxy, ostrožky, topolovky. Zkrátka, na zahradách vždy něco kvetlo a jejich majitele nevzrušovalo, že trávník není zarovnaný na milimetr, že sem tam roste pomněnka, pampeliška nebo sedmikráska.
Později se stalo velkou módou budovat anglické trávníky a skalky plné miniaturních rostlinek. Později vymizely i skalky a zahrady se staly neosobní, stejné, minimalistické. Přibyly na nich však plastové či plechové bazénky a trampolíny. Prostě vypovídají o životním stylu jejich majitelů. O tom, že lidé nemají čas a žádají, aby zahrada byla takzvaně bezúdržbová. Zastřihnou túje, posečou trávník a je klid, můžou grilovat. Výsledkem je, že ubývá ptáků, motýlů, hmyzu. Nemají kde žít. Nemají ty staré husté keře, které dříve bývaly běžné.
Zdá se však, že je tu další módní vlna. Podobně jako se lidé vracejí k osvědčeným klasickým věcem například v jídle, projevuje se to i při tvorbě zahrad. Lidé čím dál častěji přicházejí na trhy, do zahradnictví a na různé akce, kde se prodávají rostliny, s jasnými přáními: Nemáte takové ty keře s růžovými srdíčky, jako mívaly babičky na zahrádkách? Nemáte obyčejné šípkové růže? Nemáte klasické červené pivoňky? Nemáte hortenzie? Dají se koupit na výsadbu pomněnky? Ano, tyto otázky nyní zahradníci slyší čím dál častěji.
Hitem se stává takzvaná babiččina zahrádka. To znamená klasické rostliny, které už téměř vymizely. Směsi trvalek, letniček, zkrátka na jaře, v létě i na podzim bohatě kvetoucí krása. Klidně mohou být nahuštěné, přerůstající jedna v druhou, zkrátka, tak trochu divočinka. Vždyť staré babičky kdysi na svých venkovských zahrádkách také zběsile nehubily chemií každou chudinku sedmikrásku.
Velkým vyznavačem klasických zahrad je například hudební skladatel a výtvarník Vladimír Franz. Ve svém domku za Prahou vybudoval zahrádku jako vystřiženou ze starých časů, na tržištích rád beseduje s prodávajícími dámami o tom, co která kytka potřebuje. Mnohé jsou překvapené, že tento excentricky vyhlížející nepřehlédnutelný potetovaný umělec má takový zájem, ale je to tak, Vladimír Franz říká: „Nemám rád zahrady, které tvoří jen trávník a řady tújí, připadají mi jako urnový háj.“
Podobný přístup k zahradám má například fotograf Jan Saudek. Ta u domu, v němž žije, je divoká, stromy jsou hustě obrostlé břečťanem, vyznavači úhledných anglických trávníků by řekli, že je v nepořádku. Jemu se líbí. „Zahrada má být zelená, plná rostlin, motýlů a ptáků. Nechápu tu současnou módu, kdy lidé kácejí vzrostlé stromy,“ říká.
Vyznavačů stylu klasických starých zahrad přibývá. Ano, s takovými zahradami je sice více práce než s těmi, které tvoří trávníček a miniaturní skalka. Na druhé straně právě takovým zahradám sluší trochu divokosti, stav, kdy si rostliny žijí vlastním životem, kvetou, utiskují jedna druhou, předhánějí se, která bude krásnější a voňavější. Takové zahrady kdysi bývaly. Je fajn, že se zase vracejí.
Hana Charvátová
