Bylo nedělní dopoledne krásného slunečného dne. Jela jsem trolejbusem a libovala jsem si, že mě v tom horku ovívá proudící vzduch z otevřených oken. Horší to bylo, když se stálo na zastávce. Vzduch se ani nepohnul a na čele i jiných místech mi vyskakovaly krůpěje potu. Patřím k té části populace, která se v dopravních prostředcích nevěnuje zuřivě mobilu, ale spíše pozoruje, co se děje kolem.
Na první či druhé zastávce mě upoutala jedna právě nastupující drobná stará paní. Odhadla jsem její věk na osmdesát a víc. Byla docela elegantně oblečená. Měla na sobě lehoučkou bílou halenku s jemně vyšívaným límečkem a šedou úzkou sukni. Na nohou černé páskové boty, v ruce černou hůlku a malou černou kabelku. A zářivě bílé krátce střižené vlasy nad čelem měla přichycené velkou růžovou plastovou sponkou. Přesně takovou, která se dává malým holčičkám, aby jim přidržela neustále poletující vlásky. To bylo to hlavní, co mě na ní zaujalo.
Paní se posadila přes uličku ode mě. A já jsem se zoufale snažila nezírat na tu malou sladce růžovou plastovou věc v jejích vlasech. V hlavě mi však vířil kolotoč otázek a nápadů. Jak může člověka v tomto věku napadnout, aby svůj vzhled „vylepšil“ tímto způsobem? Nápad první: paní použila sponku doma, aby jí vlasy nepadaly do očí při čtení či nějaké práci a prostě si ji zapomněla sundat. Námitka první: vzhledem k velmi upravenému celkovému vzhledu je to velmi nepravděpodobné. Nápad druhý: paní je barvoslepá a netuší, že sponka je tak sladce růžová. Námitka druhá: barvoslepý je sice skoro každý desátý muž, ale u ženy je to dost nepravděpodobné. Nápad třetí: paní to nemusí mít v hlavě tak docela v pořádku. Námitka třetí: na první pohled tomu nic nenasvědčuje. Paní seděla klidně a se sotva znatelným úsměvem se dívala z okna trolejbusu. A já v duchu generovala další nápady a další námitky.
Lámala jsem si s tím hlavu téměř až na konečnou trolejbusu. Nakonec jsme zůstaly ve vozidle jen my dvě. A moje spolucestující nečekaně promluvila: „Zdá se vám divné, že mám ve vlasech tu růžovou věc?“ Asi na mně muselo být vidět, o čem jsem celou dobu přemýšlela! Přikývla jsem. „Jedu na návštěvu za svou kamarádkou. V poslední době jsme si stále povídaly o tom, že už nás nečekají v životě žádná příjemná překvapení, až jsem došly k tomu, že občas zkusíme něco podniknout. Něco trochu bláznivého, neobvyklého, co by nám udělalo radost a co od nás už nikdo nečeká. Růžovou sponku si u mě jednou zapomněla moje pravnučka, a tak jsem ji dnes takto použila. Mařenka bude mít ze mě určitě radost!“
I já jsem měla radost. Ještě dlouho poté jsem se usmívala. Třeba i já někdy vyrazím s růžovou sponkou ve vlasech...
