Na obrněné úpravě vozu přitom pracoval „kapitalista“, vysokomýtský karosář Josef Sodomka a jeho odchovanci. Muzejníci kvůli vozu, který stojí od poloviny května v druhém patře vysokomýtského muzea, prohledali u loni Archiv Pražského hradu, v lednu však zažili velké překvapení. Dnes vědí o utajované výrobě 101 vyrobených „vosek“ mnohem více.
„V polovině ledna se na nás obrátil badatel a etnolog Stanislav Grym, který se zabývá forenzní psychologií a v současnosti pracuje na knize o dvou německých ovčácích, ze kterých, jak říká, historici udělali krvelačné zabijáky. A při pátrání v Archivu bezpečnostních složek nalezl v sekretariátu bývalého ministra národní bezpečnosti materiály k automobilům Škoda VOS,“ říká zástupce ředitele Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě Martin Štěpán.
Etnolog se vzápětí obrátil na vysokomýtské muzejníky, protože v médiích zaznamenal, že tento pancéřovaný automobil koupili. „Samozřejmě jsme o materiály měli velký zájem. Získali jsme 10 listů materiálů a oslovili jsme Archiv bezpečnostních složek. „Tam se nám podařilo získat spousty dalších dobových dokumentů, odtajněných v roce 2008,“ popisuje zástupce ředitele muzea a dodává, že všechny materiály jsou naprosto neznámé a nikde nepublikované. Mezi ně patří například záznamy ze schůze kolegia 16. března 1950. Jedním z projednávaných bodů byla zpráva náměstka ministra vnitra Josefa Pavla z 12. ledna 1950, která obsahuje popis vozidla, informaci o zjištěných závadách či plán dodávky vozidel od února 1950 do ledna 1951. V tomto období mělo být dodáno 51 vozidel Škoda VOS, přičemž pro bezpečnostní účel v Československu bylo doporučeno vyrobit 15 vozidel. Jsou v nich i konkrétní jména osob, které měly pancéřované vozy obdržet.
Zpráva hovoří také o tom, že do Prahy měli přijet zástupci Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Albánie a měly být s nimi dojednány s komunistickým státem dodávky pro tyto státy. Vozidla VOS měly chránit stranické a vládní činitele. Archivní dokumenty hovoří i o tom, že v roce 1955 Bulharsko muselo vrátit sedm vozidel z patnácti vozů Škoda VOS v lehkém provedení, protože za ně dosud nezaplatilo. „Je v nich také zmínka, že vozidla VOS byla dodána rovněž do Polska, NDR a Rumunska. O vozidla projevil zájem i komunální podnik hlavního města Prahy, který jimi chtěl nahradit staré vozy Škoda Superb, které využíval pro pohřební službu,“ popisuje Martin Štěpán.
Československo v říjnu 1955 exportovalo do zahraničí 31 vozů Škoda VOS v těžkém provedení a 33 kusů v lehkém provedení. „Jde minimálně o Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko,“ vypočítává zástupce ředitele vysokomýtského muzea. Velmi zajímavá je pro muzejníky pak jakási „shrnující“ dvoustránková zpráva patrně z roku 1953, která se ale vyskytuje se v archiváliích opakovaně a v obměněné podobě ještě několikrát. Uvádí se v ní, že Ministerstvo vnitra zadalo v r. 1950 do výroby 50 pancéřovaných vozů VOS a 50 lehkých nepancéřovaných vozů stejného typu určených pro ochranu stranických a vládních činitelů lidově demokratických států.
„Řízením výroby byl pověřen major SNB Antonín Paducha, který v únoru 1948 působil ve štábu Lidových milicí. Dle jedné písemnosti si získal pověst nenáviděného velitele pro svoje arogantní a panovačné chování. Při inspekčních prohlídkách podřízených jednotek prý vyskakovali podřízení oknem ven, aby se nemuseli s Paduchou setkati, což pramenilo ze strachu před jeho osobou,“ cituje Martin Štěpán archivní dokument. Ten obsahuje také výčet chyb, jichž se komunistické ministerstvo vnitra dopustilo. „Přímo řídilo akci, aniž mělo k dispozici zkušeného technika – inženýra, výroba pancéřovaného vozu svěřilo třem automobilovým závodům. Podvozek vyráběly ČSAO v Kosmonosích, motor, převodovku a řízení Auto Praga a karosérii Karosa Vysoké Mýto. Na výrobě se podílelo i mnoho subdodavatelů, aniž by tušili, k jakému účelu má vozidlo sloužit. Například neprůstřelné sklo vznikalo ve sklárnách Union v Řetenicích,“ popisuje Martin Štěpán.
Celkem bylo vyrobeno podle dokumentů „101 prototypů“ vozů Škody VOS, u nichž se ale objevila řada konstrukčních závad. A to zejména na motoru, spojce, převodní skříni, řízení a karosérii. Ve zprávě se kritizuje, že první prototyp nevyzkoušeli technici a specialisté výrobních podniků, ale přímo pracovníci ministerstva vnitra. A také to, že současně s prototypem už byly vyráběny sériově všechny součástky na všechna vozidla. Následkem toho se stalo, že nevyzkoušený prototyp musel být několikrát předěláván a již vyrobené součástky musely upravovány nebo vyrobeny znovu,“ vysvětluje Martin Štěpán. Dodává, že dokumenty popisují i to, že dalším problémem vozů byla vysoká teplota uvnitř vozidla, která měla být odstraněna dodatečným namontováním klimatizace, vyrobené národním podniku Vývoj Praha-Smíchov. Kara Kolín zase vyrobila pro vozidla kožešinové přikrývky a koberečky, které ale zčásti nebyly využity,“ dodává zástupce ředitele vysokomýtského muzea.
Další část materiálů z února 1951 určuje budoucí majitele či provozovatele 22 konkrétních vozů. Prvních pět vozů je takzvaného krátkého provedení, všechny ostatní byly prodloužené automobily. První prototyp dokončený 20.února1950 byl využíván k zajíždění a výcviku řidičů pro další vozy VOS. Garážoval v Praze na Smíchově, u SNB útvaru Jasan. Vůz číslo 1 užíval sám komunistický prezident Klementu Gottwaldovi, ale později byl dodán do opravy Auto Praga, aby se z automobilu využil motor, který byl vyrobený na letecký benzín(!). Klement Gottwald pak dostal vůz číslo 7, který garážoval přímo na Hradě u SNB. Další vozy putovaly do Rumunska, Maďarska a Polska. Vůz vyrobený jako osmý v pořadí dostal generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, který si ho ale moc dlouho neužil. Vůz číslo 9 získal předseda vlády Antonín Zápotocký, „jedenáctku“ ministra zahraničních věcí Viliam Široký. Vůz s „nešťastným“ číslem 13 sloužil ministru národní obrany Alexeji Čepičkovi, dvacátý v pořadí vyrobený vůz měl dostat ministr informací Václav Kopecký. Exemplář vozu, který loni koupilo muzeum, však zůstal pro jeho pracovníky trochu hádankou. „U našeho vozu neznáme výrobní číslo a ani historii, nedokázali jsme jej se získanými informacemi zatím spárovat,“ říká Martin Štěpán.
Při jarní obnově vozu nechali muzejníci vůz Škoda VOS. Zkompletovat. Získali ho totiž ve stavu, kdy z něj bylo odděláno vše, co se dalo. „Nicméně tyto části, tedy lišty, světla či poklice kol jsme s vozem získali. Původní lak vozu, který má pro nás historicky velkou cenu, prošel konzervací. „Lakovat znovu vůz jsme odmítli,“ upozorňuje Martin Štěpán a dodává, že muzejníci nechali jen přečalounit jednu nenávratně poškozenou sedačku. „V zadní části vozu jsme také nechali odstranit nepůvodní druhotně navařené zapojování pro vleky,“ dodává Martin Štěpán.
Petr Broulík