Tak už to mám konečně za sebou. Přežila jsem.
Stokrát si můžete říkat, že totální endoprotéza je už dnes běžnou záležitostí a že to přežily tisíce lidí před vámi. Přesto operaci stále odsouváte, ačkoli neustále narážíte na spokojené majitele nových kyčlí, kteří litují, že výměnu nepodstoupili už dávno…
Po zralé úvaze a bezpočtu konzultací se tedy konečně rozhodnete…
A oni vás z kliniky předvečer operace pošlou domů, protože máte rýmu! Jistěže je to důkaz zodpovědného přístupu lékařů, ale vás to hodí zase zpátky na začátek: není to náhodou varovné znamení? Znovu přemýšlíte, jestli je operace opravdu nutná, a dokonce vyhledáte největší ortopedickou kapacitu, aby vám tuto bláhovou domněnku potvrdila..Pan profesor je sice trochu v rozpacích nad vaší hypermobilitou, která je v rozporu s artrózou IV.stupně, ale nakonec vám doporučí včasnou totálku jako mnohem efektivnější řešení, než s ní váhat a trpět dál bolestí.
Tak dobře. Ať je tedy řez radikální.
Nastoupíte na kliniku v dalším možném termínu, máte zkušeného operatéra, kterému důvěřujete, skvělou anestezioložku i personál. Prožijete si trochu hrůzy před injekcí do páteře, radost z probuzení, zoufalství z hadiček a vývodů z těla, které postupně přichází k sobě… Bolest vám tlumí proudy analgetik, své pocity konfrontujete s veselou spolutrpitelkou na JIPce a snažíte se o humor. Jizva nehnisá, od pojišťovny máte krásné tyrkysové berle – tak co byste chtěli..
Pátý den přijde krize. Zjistíte, že operovaná noha je delší než zdravá, do beder vám střílí nezvladatelná bolest. Bědujete nad svým stavem a rodina i ošetřující lékař vás obviní z hysterie.
Šestý den ráno se probudíte v půl šesté, pomaloučku, opatrně vlezete do sprchy, vyfoukáte si umyté vlasy, nahodíte lehký make-up a pomocí berle si poprvé obléknete kalhotky. Váš pokoj zaplaví paprsky slunce a vaši duši pocit hrdinství. Už bude jenom líp.
Za podpory nejbližších a poctivou rehabilitací zase všechno zvládnete.
Musíte.
Jinak to prostě nejde.
