Takto ji vnímá i náš mozek. Pro něj je to etapa plná hrozeb, protože neví, co ho čeká, ale ví, že bude třeba vytvořit nová neurospojení a jejich upevnění bude potřebovat hodně energie.
My máme možnost si zvolit, zda našemu mozku pomůžeme vypořádat se touto změnou nebo naopak. Snadno to poznáme podle toho, kam zaměříme naši pozornost. Buď se budeme utápět ve strachu z budoucnosti a všímat si toho, co ohrožuje náš stávající způsob života, tj. zabývat se hrozbou, nebo naopak se budeme zaměřovat na možnosti a šance, které nám nová etapa nabízí. Obě možnosti mají své důsledky pro to, jak funguje náš mozek, a zásadně odlišné dopady na reálnou šanci se s novou etapou života náležitě vyrovnat.
Pokud se zaměříme na to, o co v penzi přicházíme, na to, jak je těžké se vyrovnat s novými podmínkami, na to, jak je svět nespravedlivý a další lamentování, sebelítost, strach z nového, pak náš mozek spustí velmi mocné mechanizmy resistence a odmítání změny. Naše případné pokusy něco reálně změnit jsou dopředu odsouzeny k nezdaru. Mozek (a my v jeho sledu) zůstaneme v tom, že celá penze a vše, co je s ní spojeno, je špatně, zbavuje nás možností důstojně žít a jediné, co se dá dělat, je nějak ji přežít (život „doklepat“). Můžeme však zvolit jinou strategii. Vyrovnat se s penzí jako s realitou, přijmout ji a snažit se hledat to, co nového a příznivého nám přináší. Umožníme našemu mozku přesměrovat pozornost z toho, co nám nová „penzijní“ etapa bere, na to, co nám umožňuje.
Když si navíc vytvoříme poutavou představu (vizi) o naší spokojené a naplněné penzi, spustíme mocné síly a energii potřebné pro adaptaci na nové podmínky a vytvoření nových návyků a denních rutin. Penzi si budeme užívat a plnohodnotně prožívat.
Vladimír Tuka pro portál i60