V 50. letech působila u nás mlékařka Kolářová. Neměla ráda komunisty, uměla na ně nadávat, i ve verších. Říkala třeba: Soudruzi a soudružky, až půjdete na hrušky, dostanete do držky. Nebo: Na suchu i na moři, zničíme agresoři! My jsme malé pionýrky, máme jenom malé dírky, až budeme ženy míru, budeme mít velkou díru.
V poválečných letech byl nedostatek všeho, ba i potravin. Jednou k ní do krámu přišel zákazník. Po pozdravení se jí zeptal, „máte mléko“? „Vy jste se zbláznil“! „Máte máslo“? „Ste se zbláznil“! „Máte vajíčka“? „Xste se zbláznil“! „Proč tu ženská teda vůbec jste“?“Pane, mně nenadávejte, já jsem z té Aurory první nevystřelila“. Hned ji udal komunistům a ti si to dobře a dlouho pamatovali.
Suspendovat ji z práce na nižší a hůře placené místo už nemohli, pro matky samoživitelky platila tehdy pracovní povinnost.
Vrátili jí tu Auroru až později. Chtěla svého syna nechat vystudovat na Vysoké škole zemědělské. Musela se kádrově očistit, na obvodním výboru KSČ. Soudruzi museli mít jeden den v týdnu návštěvní den i pro nestraníky. Komunisté jí řekli ale otázky předem. Kdy se narodili a umřeli Marx. Engels, Lenin a Stalin. Mlékařka už byla v letech, tak si to nedokázala zapamatovat. Napsala si ta čísla na dlaně rukou, strachem se zapotila a čísla jí zmizela.
Místnosti výboru KSČ byly zakouřené, nebylo tam vidět ani na krok. Za dýmem posedávali soudruzi a silně pokuřovali. Vstupovalo se tam s pozdravem: „Víýí kurvýíý komunistický“! To ale ona neřekla.
Komunisté jí citlivě a soucitně napovídali, tak byla znovu pozitivně prokádrovaná. Syn se nakonec dostal na tu vysokou školu zemědělskou.