Můj srpen 1968
Foto: Publikace Okupace 1968 a její oběti, VHÚ

Můj srpen 1968

18. 8. 2018

Bylo mi čtrnáct a jako každý rok jsem trávila prázdniny u babičky ve Veselí n. Lužnicí. Milovala jsem ty prázdninové pobyty. Moje maminka neuměla moc vařit a babička nám to vnoučatům ráda vynahrazovala. Borůvkové knedlíky, smažený sýr, lívanečky s tvarohem, bramborové placky, rajská omáčka, buchtičky s krémem...tato jídla si dodnes vybavuji jen a jen s babičkou. Každé prázdniny byly naplněny chozením do lesa, koupáním v řece, bezstarostným běháním se sousedními dětmi na louce, hraním na schovku a tyto prázdniny ještě vozením kočárku s tříměsíční sestřenicí, protože nejmladší babiččin syn Jiří byl tehdy krátce ženatý.

21. srpna nás v noci probudil rachot na silnici. Babiččin dům je na hlavním tahu Praha - České Budějovice a kolem domku projížděly tanky. Všichni jsme zděšeně stáli u okna schovaní za záclonou a ani nedýchali. Babička plakala, že to je válka. Pamatovala si podobný vpád německého vojska. Druhý den ráno jsme vzali "kárku" /dvoukolák/ a jeli nakupovat. Všichni nakupující křečkovali na horší časy. Nakupovali hlavně mouku, těstoviny, masové konzervy...
I babička pořádně nakoupila do zásoby. A dobře udělala, protože v dalších dnech začalo kolabovat zásobování.
Asi třetí den pod rouškou tmy napsal Jirka rusky na silnici vápnem: Ivane, idi damoj!

Blížil se konec prázdnin,  ale já se nemohla dostat domů do Ostravy. Vlaky ani autobusy nejezdily. Maminka pracovala na dopravním závodě OKD a domluvila se s řidičem náklaďáku, který jel zrovna do Budějovic, že mne od babičky vyzvedne a přiveze domů. Plán se zdařil a já večer nasedla do auta a zamávala babičce. Řidič byl šprýmař, cestou mi vykládal vtipy a cesta nám pěkně ubíhala. Několikrát jsme míjeli ruské kolony.

Najednou náš naklaďák stavěli ruští vojáci. Řidič poslušně zastavil, zhasl dálková světla, vypnul motor. Svítilo jen sporé osvětlení kabiny. Jeden po zuby ozbrojený voják vyskočil na schůdky k řidiči a přikazoval mu, že má rozsvítit světla. Řidič uposlechl. V kuželech světel jsme viděli další a další vojáky. Krve by se ve mně nedořezal. Třásla jsem se jak osika a horko těžko potlačovala slzy, protože jsem si v tom okamžiku uvědomila, že už nikdy neuvidím maminku, sestřičku... Teprve teď jsem si všimla, že na silnici něco sbírají. Nějaké bílé kostičky. No jasně, na silnici se jim rozsypal kostkový cukr. Po sebrání poslední kostičky voják seskočil dolů, zasalutoval a dal pokyn k odjezdu. Uffff, takovou úlevu už jsem snad nikdy v životě nezažila. Roztřásla jsem se pokaždé, když jsme na silnici potkali další ruské tanky a vojenská auta. Ale už nás nikdo nezastavoval a šťastně jsem se dostala domů. Na okupanty jsme si zvykli, život se vrátil do starých kolejí a příští rok jsem opět jela na prázdniny k milované babičce.

 

 

1968 Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?