Pravila s povzdechem: "Ty se máš, ty máš ještě mladou babičku, co ji pohlídá, ale naše už je stará a k ničemu..."
Přijde mi hrozné a ubohé, jak nás naše potomstvo rozděluje. Dokuď jsou babičky čilé a ještě zastanou nějakou práci, či hlídání, pak jsou upotřebitelné. Ale nemocné či ve starším věku už se k ničemu nehodí, spíše budou na obtíž. O dědečcích ony dámy nehovořily, ale zřejmě na tom budou velmi podobně jako babičky.
Je doba úžasné techniky, počítačů, všechno se zdokonaluje, roboti co dokáží divy, kam se podíváš, prostě dokonalost sama. Na druhou stranu mi přijde, že lidé se těm robotům začínají podobat více než je zdrávo. Chybí srdce, cit, láska, snad i vděk a empatie. Rodiče a prarodiče se hodí nejvíce tehdy, když mají, dají a pomáhají...
Neříkám, že jsou všichni mladí stejní. Díky za ty naše potomky, co si na nás udělají čas, nabídnou pomoc a zajímají se. Nezištně a s láskou.
A tak si říkám, jaká je cena ženy? Nemyslím teď mladou a atraktivní v produktivním věku, ale ženy stárnoucí, babičky v důchodu, co vychovala děti, starala se o manžela, posléze pomáhala i s vnoučaty a teď už prostě nemá sil. Je opravdu jen stará a k ničemu?
Mám pocit, že čím je člověk starší, tím více se stává neviditelnějším.. Spravedlnost je jen v tom, že i obě ženy se dostanou také do věku, kdy budou staré. A možná rovněž nepotřebné, jako dnes ta babička jedné z nich. Možná si vzpomenou, zastydí se a zalitují.
Jaká bude asi jejich cena?