Už nikdy nepřišlo takové jaro
Fotografie z výstavky Invaze..v Jihočeské vědecké knihovně a ze soukromého archivu autorky

Už nikdy nepřišlo takové jaro

21. 8. 2018

I po 50 letech mohu bez zaváhání říct, že tehdejší tzv. "pražské jaro" probíhalo paralelně se skutečným jarem mého mládí. Byla jsem poprvé z domova, studovala jsem 1. ročník VŠ, bydlela jsem na koleji. Nosila jsem módu mini, která mi konečně trochu slušela, a pomalu se mi dařilo zbavovat se velkých mindráků z dob postpuberty. Stýkala jsem se s řadou vrstevníků a získávala množství informací, osobních, ale i kulturních a politických.  Měla jsem pocit, že se nám postupně otevírá svět.

V Mladém světě, který jsme pravidelně odebíraly, se začaly objevovat články i o historických událostech, které byly do té doby tabu a my jsme věděly pouze něco od maminky. Za všechny bych jmenovala nejasnosti kolem smrti Jana Masaryka. Fandila jsem jako většina lidí tehdejším novým politickým představitelům, lepší jsem neznala. Jednu dobu jsem dokonce nosila na klopě placku s Dubčekem. Na 1. Máje jsem šla v Českých Budějovicích, poprvé v životě dobrovolně, na shromáždění, na němž byl hlavním řečníkem Josef Smrkovský. A když jsem jela koncem června z návštěvy spolužačky ze Soběslavi stopem z Tábora domů, zastihla jsem v obci Slapy u kulturního domu dokonce delegaci s prezidentem Ludvíkem Svobodou, kterého občané nadšeně vítali.

Počátkem prázdnin jsme odjely do NDR na brigádu do tamního letního dětského tábora na Rujaně. Poprvé jsem zažívala, co je to být v cizině, poznávat cizí kraj, mluvit cizím jazykem. Věřila jsem, že teď to bude stále lepší a svobodnější. Vždyť jeden můj o trochu starší kamarád, který měl také nedobrý kádrový původ, se dostal dokonce na práci do Anglie.

O svém pobytu v NDR a jeho neslavném konci jsem už před několika lety psala v článku Mělo to být super léto, nebudu se tedy opakovat. Můžu jen říct, že být vzdálená stovky kilometrů a nevědět, jak je doma, bylo snad ještě horší než být přímým svědkem příjezdu vojsk. Slyšely jsme vysílání české i německé, a to západní i východní, slyšely jsme loučení hlasatelů rozhlasu na Vinohradské, slyšely jsme o střelbě na Vinohradech a Václavském náměstí, zaslechly jsme dokonce, že hlavně tanků míří i na náš jihočeský Týn nad Vltavou, kde zůstala naše maminka.

Když nás koncem srpna dovezli v koloně za doprovodu policie s ostatními Čechy na hranice a komplikovaně jsme se dostaly domů, čekaly nás už jen pozůstatky odporu proti okupantům a svědectví zúčastněných. V Týně byla vojenská posádka, v té době asi tankový pluk. Tanky údajně vyjely na pomoc Praze, ale cestou je zastavil rozkaz ministra obrany Dzúra o zákazu boje s okupačními jednotkami. Musely se potupně vrátit zpět a velitelé byli nuceni pomáhat organizačně i materiálně Sovětům. V příštích letech však stejně byli mnozí důstojníci (včetně našeho pana nájemníka na chalupě) z armády vyhozeni. Blízko nás, u lesa, kde kdysi bývala pole našich předků, byli ukryti Rusové. Zbyly po nich vyvrácené stromy a hluboko vyryté koleje pásů. Nový most přes Vltavu, dosud nezkolaudovaný, bezohledně přejela kolona ruských těžkých vozidel. Posléze mu týnští obyvatelé říkali s černým humorem Most sovětského přátelství. Ve městě byly zabílené názvy ulic a na zdech ještě zůstávaly nápisy a plakáty jako asi všude: Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil!  Z projíždějícího vozidla nám kdosi do zahrádky hodil prosovětský pamflet s názvem Bílá kniha. Souhrn článků z cizího prosovětského  tisku a výpovědí těch, kteří nás přišli zachránit před kontrarevolucí.

Už se vlastně nedělo nic. Situace se uklidňovala neboli normalizovala a tím měnila k horšímu. Projevy politiků, články v tisku, pořady v TV, byly čím dál opatrnější a citelně cenzurované. Končilo léto a do druhého ročníku jsem přišla jako jiný člověk. Z mého života se ztratilo několik lidí. A když projížděl naším Týnem s delegací prezident Svoboda, nikdo nejásal. Nastával podzim a 17. 11. byla vyhlášena vysokoškolská celostátní stávka. Byla předzvěstí událostí, které následovaly záhy poté. Byla jsem stále mladá a přišla další jara, ale to "moje" se už nikdy neopakovalo.

P. S. Chtěla bych poděkovat všem autorům příspěvků a Ivaně a Oldovi vysvětlit, že můj článek možná trochu myšlenkově připomíná jejich příspěvky, ale je to podobnost náhodná. Své vyprávění jsem už měla připravené. Díky.

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA