Strejdova vesta
Foto: archiv autora

Strejdova vesta

29. 8. 2018

Jedno léto, když jsme byli zase v Ketkovicích na prázdninách, mohlo mně být tak kolem 8 let, se mně velice zalíbilo, jak tamnější sedláci jezdí s potahy, ať už kravskými či koňskými, a jak jsou přistrojeni. Většinou seděli bokem, a to nedbale, na žebřiňáku, nohy dolů. Pracovní kalhoty doplňovala košile, přes kterou měli oblečenu vestu, normální tmavou vestu od obleku. Na hlavě obvykle klobouk. Někteří slamák, druzí klobouk, který už odložili, ale na práci byl ještě dobrý. Sem tam práskli bičem, nebo pobídli k jízdě koně či krávy hlasem. No, asi byste to museli vidět, protože to bylo tak nenucené, až to takového kluka, jako jsem byl já, zaujalo.

Chýlilo se pomalu ke konci prázdnin a mně uzrál v hlavě nápad. Já chci vestu. No jo, ale kde ji vzít, takovou tam nikde neměli, protože strejda děti neměl, a tak nevěděli, co se mnou. Strejda hledal, chtěl mně udělat radost, a tak našel nějakou starou, kterou kdysi nosil. Když mně ji ukázal, tak to bylo, jako bych dostal nějaký krásný dárek, a ona to byla zatím obyčejná pánská vesta, vepředu látková, vzadu z lesklého klotu, po stranách se nechala trochu stáhnout, aby na mně tak neplandala. Hlavní bylo to, že strejda řekl „Tato, tak ať si ji vezme.“ A byla moje. Černá vesta. V den odjezdu, hned ráno, jsem se oblékl a navrch jsem si vzal vestu. “Fančo, co to máš, prosím tě, na sobě?" povídá maminka, a pokračuje “dej to dolů, vždyť už budeme muset jít na vlak!" Ona to totiž nevěděla, to se „upeklo“ mezi mnou a strejdou, no a tátovi to bylo vcelku jedno!

“To mi strejda dal, to si vezmu domů,“ povídám mamince. “No, dobře, ale teď ji sundej, ať ji můžu zabalit do kufru,“ povídá maminka a vidím, jak mrká na strejdu, že ji jako zapomene! “Mami, ale já v ní pojedu,“ říkám dál a maminka vidí, že to myslím vážně. “Ježíši, v takový vestě. Vždyť vypadáš jako hastroš, Milane, řekni mu něco.“ Ale Milan, tím myslela tatínka, neříkal nic! Tak jsme ještě chvíli „bojovali“ a nakonec maminka rezignovala slovy „Budeš nám akorát cestou dělat pěknou ostudu.“ “Vždyť mu to docela sluší,“ vmísil se do hovoru strejda a měl co dělat, aby se udržel a nesmál se! “No, ty z toho máš legraci a já se hanbou propadnu. Čí to byl nápad? “ Na mamince bylo vidět, že mojím nápadem příliš nadšená není!

Vyrazili jsme na nádraží do Rapotic. Museli jsme pěšky, protože Sedláčkovi měli koně na poli a strejdovými kravami bychom tam hned tak nedojeli. Po příchodu na nádraží jsme chvilku čekali na vlak od Brna. Když se vlak objevil v zatáčce, tak jsme se se strejdou rozloučili, nasedli, vybrali si kupé a s nezbytným máváním z rozjíždějícího se vlaku jsme vyrazili na cestu domů. Naštěstí ve vlaku mnoho lidí nebylo, a tak moje vesta, kterou jsem měl na sobě a vypadala asi jako delší dosti obnošené sako, nebudila velkou pozornost, což asi nejvíce potěšilo moji maminku. Jak ale cesta pokračovala, lidí přibývalo, a určitě, tenkrát jsem to nijak nezaznamenal, moje vesta, nebo spíše já v té vestě, jsme budili pozornost! Maminka se mnou moc řečí nevedla, aby na nás ještě více neupozorňovala, a dělala „jako že mě nezná.“ Nejhorší to bylo na nádraží v Kolíně a Nymburku, kde jsme přestupovali.

“Fančo, prosím Tě sundej to, dyť se na tebe každej kouká,“ přemlouvala mě maminka, ale já jsem si myslel, kdovíjak mi to nesluší, a hrdě jsem kráčel ve vestě dále. Když si to teď uvědomím, asi bych se choval jako maminka, ale tenkrát mi to nevadilo. Po příjezdu na hlavní nádraží do Mladé Boleslavi nás čekala cesta pěšky domů, protože vlak, motorák na místní nádraží, nám ujel, jelikož jsme měli zpoždění, což tenkrát nebylo nic neobvyklého. Bylo po deváté hodině večer a ulice byly téměř liduprázdné. Moje myšlenky už se toulaly v příštím dnu a opájel jsem se myšlenkami, jak ohromím kluky, když se před nimi objevím v pravé sedlácké vestě! Ale ouha! Ráno, když jsem vyběhl na dvorek, se mně kluci začali smát, cože to mám na sobě, kde jsem to našel, že vypadám jak chudák a já nevím, co všechno ještě! Byl jsem z toho úplně „opařený“ a vrátil jsem se domů. Ten den jsem na dvorek už nešel a vesta „šla“ pěkně do kouta. Snad dva dny tam jen tak ležela, potom zmizela a už jsem ji nikdy neviděl.

No, veřejné mínění se mnou pěkně zacvičilo a napravilo mně hlavu a možná, že jsem si tenkrát uvědomil, že co se hodí pro dospělé a ještě k tomu na vesnici, není pro městské děti. Nejvíc si asi oddychla moje maminka a jistě v duchu litovala, že jsem takový posměch nesklidil dříve, než jsme nasedli do vlaku.

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.