„Sedmnáctiletá vnučka mně nedávno řekla, že mi závidí, jak jsem v pohodě, a že se těší na penzi,“ vypráví sedmdesátiletá Jana, bývalá učitelka. „Překvapilo mě to, myslela jsem si, že můj život musí sedmnáctileté holce připadat nudný. Jenže je fakt, že já si penzi užívám. Práce ve škole mě už štvala, poslední roky jsem protrpěla. Děti mi připadaly rok od roku drzejší, podlehla jsem pocitu, že moje práce už nemá smysl. Roky v penzi jsou pro mě vlastně moc příjemné. Mám pár žáků, které učím němčinu, mám domek s krásnou zahradou, každý rok si dopřeju nějakou pěknou dovolenou. Upravila jsem svou životosprávu, zhubla jsem a díky tomu se cítím lépe, než když mi bylo padesát a byla jsem obtloustlá, neupravená, hysterická a vystresovaná paní učitelka,“ vypráví Jana.
Její vnučka k tomu říká, že babička je pro ni vzorem, jak by ve stáří chtěla žít. „Je z ní taková vyklidněná super baba, se kterou se dá mluvit o všem a pořád má čas, nespěchá, pořád se směje,“ říká.
Lidí, kteří popisují pocity ze života v penzi podobně jako Jana, je čím dál více. Přesto si pouze něco málo přes tři procenta Čechů si myslí, že senioři jsou spokojení, šťastní, vyrovnaní. Třicet šest procent je názoru, že jsou senioři nespokojení, třicet jedna procent uvádí, že jsou spíše nespokojeni. Zbytek se přiklání k názoru, že jsou spíše spokojeni. Vyplynulo to z průzkumu pro Sue Ryder, organizaci, která pomáhá seniorům.
„Přitom většina seniorů vnímá své stáří pozitivně. Čtyřicet procent z nich si důchod takzvaně užívá a dvacet devět procent tvrdí, že se cítí stejně jako v mladším věku,“ uvedl Tomáš Kučera ze společnosti Rondo Data, která průzkum prováděla. Je to zajímavý rozpor, ale vlastně je přirozený. Odjakživa si mladí lidé nedovedli představit, jaké to bude, až budou staří. Vysoký věk býval vždy pro mnoho lidí strašákem. Ostatně, když je člověku dvacet, každý komu je čtyřicet, mu často připadá jako vetchý stařec nad hrobem. Takže není divu, že mnozí lidé si pod životem v šedesáti a výše často představují jen nekonečnou nudu, nespokojenost, frustraci. Čím více se jim však ten věku blíží a čím více se rozhlížejí kolem sebe, připouštějí, že ono zase nemusí být až tak zle.
„Ještě ve čtyřiceti jsem si myslela, že v šedesáti už budu stará a to se bude projevovat tak, že mě přestane bavit se parádit,“ vypráví jednašedesátiletá Kateřina. „Jenže jsem zjistila, že právě po šedesátce mě móda a vše kolem ní začalo zajímat více, než kdy dříve. Záleží mi na tom, abych vypadala dobře, stojí to už více úsilí než ve třiceti, ale o to je to zábavnější a radostnější, když se to daří. Těším se, až půjdu do penze a budu mít ještě více času chodit po obchodních centrech, probírat se parádou a zkoušet si, co mi sedne. Plánuju, že se vrátím k šití, k pletení, už se na to moc těším. Cítím, že čím mi přibývají roky, tím více jsem hravá, vnímavá k okolí, tím více mě zajímají takzvané hlouposti, na které jsem dříve neměla čas,“ říká.
Někomu přinese pocit spokojenosti, když má čas procházet se nákupním centrem, někomu, když si uplete svetr. Jinému to, že byl na výstavě nebo v divadle nebo na turistickém výšlapu v horách. Další si libuje, že má čas na čtení nebo na vzdělávání se. Toto všechno si totiž mohou dopřávat jen lidé, kteří mají to nejcennějí. A sice volný čas. Ten se stává v dnešní uspěchané době opravdu věcí velmi cennou a mnohým lidem vymizel ze života úplně. Právě v penzi, ve vyšším věku, ho mnozí zase najdou. A to jim přináší spokojenost.
Takže, i když průzkumy názorů mladší a střední generace ukazují opak, faktem je, že spokojených seniorů rok od roku přibývá. Zpravidla jde o ty, kteří si tu spokojenost tak nějak umí sami vytvořit. Pracují na ni. Zkrátka, dokáží vést svůj život tak, že na nespokojenost v něm není čas ani místo.